Před lety jste se vyučil zlatníkem - už vám to někdy k něčemu bylo?
Po učňáku, když mi bylo osmnáct, jsem chvíli dělal nějaké zlatnické opravy. Později už jsem se věnoval naplno sportu.
Takže kdybyste nebyl veslařem, vytvářel byste zlaté řetízky, prstýnky nebo náušnice?
Nejspíš ano, bavilo mě to a byl jsem docela šikovný. Myslím, že bych se tím uživil.
Už roky jste ale šikovný za vesly. Kdy vás napadlo, že byste se mohl živit sportem?
Když jsme s Milanem Dolečkem mladším v roce 2003 získali v Miláně světový bronz na dvojskifu. Za to jsem dostal odměnu, něco přidal a koupil si ojeté mondeo. A po roční vojně a hrách v Aténách 2004 už jsem v Dukle dostával normální výplatu.
Veslování je především dřina - připadá vám férové, že třeba třicátý tenista na světě si vydělá víc než čtyřnásobný mistr světa?
Myslím, že víc si vydělá i stý tenista, jenže tenistů je mnohem víc než veslařů, je tam větší konkurence. Ale neřeším to a vesluju, je to prima.
Co vám vlastně veslování dává?
Radost. Jsem šťastný, že dělám práci, která mi celkem jde a baví mě. Můžu cestovat, potkávat se s přáteli a reprezentovat zemi, kterou mám rád.
Podle legendárního veslaře Václava Vochosky veslování přináší i jistou výhodu v tom, že když se veslař po kariéře uchází o zaměstnání, většinou mívá u firem pootevřenější dveře...
Protože je zvyklý na tvrdou práci. Veslaři se až na výjimky nehádají a jsou v pohodě. To je, myslím, společné u všech vodních sportů. Tím samozřejmě nechci říct, že by fotbalisté nebo hokejisté byli špatní.
Mluvil jste o zemi, kterou máte rád, také díky vám se o Česku ví. Považujete se za vlastence?
Myslím, že vlastenec jsem. Reprezentuju Česko, všude říkám, jak je u nás hezky. A rád si pořizuju české věci - třeba mám od sponzora kolo, ale nechtěl jsem americké a poprosil o české.
Kariéra veslaře není nekonečná - už tušíte, čím budete živit rodinu později?
Před dvěma lety jsem začal v Praze studovat vysokou sportovní a tělovýchovnou školu Palestra, kde se připravuju na budoucí povolání. Nabízí se možnost, že bych zůstal v Dukle jako šéftrenér veslování, protože Filip Koudela chce jít za rok do důchodu. Nějaké zkušenosti mám a myslím, že bych je mohl někomu předat. Ale ještě je to otevřené, protože nevím, jestli budu po Riu pokračovat.
Cožpak vás neláká pracovat jako trenér s nějakým talentem, podobně jako Milan Doleček starší před lety začal s vámi?
Zatím moc ne. Spíš bych organizoval, připravoval podmínky pro veslaře a trenéry.
Vaší touhou je olympijské zlato z Ria, je vám třiatřicet. Znamená to, že v případě zlata byste po Riu skončil?
To zatím nevím, končit se mi ale nechce. Uvidíme, jestli budu po olympiádě šťastný nebo nešťastný.
Takže byste pokračoval, kdyby zlato nevyšlo?
To fakt nechtějte vědět. Řekněme, že je to padesát na padesát.
Jste na případný závěr kariéry připravený?
Jsem, s věkem takové myšlenky přicházejí. Proto studuju tu školu, vím, že nebudu veslovat věčně.
Na druhou stranu je norskému skifaři Olafovi Tuftemu, dvojnásobnému olympijskému vítězi, třicet devět, a pořád jezdí světová finále...
Jo, Olaf je borec. Rio má jisté a ještě dostal od manželky povolení, že může pokračovat až do Tokia 2020. Jsem na něj zvědavý.
Vás Tokio neláká?
To nevím, záleží i na zdravotním stavu, motivaci a podobně, je to složité. Kdysi jsem si dal cíl, že se chci podívat na mistrovství světa 2010 na Novém Zélandu, a pak uvidím. Teď v pátek je to přesně pět let, a pořád vesluju.
Na Novém Zélandu jste ale získal první titul. Komu by se chtělo končit?Pravda, potom bych neměl další tři zlata z posledních tří let a olympijské stříbro z Londýna. Takže to řeknu tahle - zatím mě to baví, stejně jako Olafa.
