Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Sjezdař Hudec, Kanaďan ze Šumperka: Ještě se nehodlám vzdát svého snu

Kanaďan Jan Hudec na trati úvodního tréninku na olympijský sjezd v Soči. | foto: AP

28 2015
Loni na olympiádě v Soči získal bronz v superobřím slalomu. Letošní rok mu kvůli zranění nevyšel, na ten příští má ale velké cíle. „Cítím, že mám něco, co bych mohl na lyžích dokázat,“ říká Kanaďan ze Šumperka Jan Hudec.

Letos prodělal osmou operaci kolena, přesto sjezdař Jan Hudec nekončí. Rodák ze Šumperka závodící celý život za Kanadu hodil letošní rok za hlavu a myslí už na příští sezonu. Chystat se na ni chce i v Jeseníkách. V Česku teď tráví víc času i proto, že se mu na sklonku roku v Olomouci narodil syn Eliáš.

„Je opravdu boží, pořád má dobrou náladu. Možná bude komediant,“ směje se 33letý Hudec. I díky rodičovské roli se mu se zraněním a předčasným koncem sezony vyrovnávalo snáz. „Alespoň jsem mohl se synem trávit čas,“ nelituje.

Loni bronz z olympiády, letos zranění. Štve vás to?
Mrzelo mě to, protože jsem opravdu chtěl být letos na mistrovství světa v Beaver Creeku. Cítil jsem se tam dobře, a jak jsem víc jezdil, získával jsem sebevědomí a věřil jsem, že tam budu na špičce. Ale věci se stávají a nedá se tomu ubránit. Vidíme to u Ondry (Banka - pozn. red.), který na šampionátu jel dobře a spadl. Z toho mě bolelo srdce nejvíc, protože měl šanci na medaili. Byli jsme pak spolu na obědě a bavili jsme se, že oba dva stárneme. Jsou tam pády, bolest, ale nakonec je lyžování dobrá práce. Ztratit sezonu sice mrzí, ale doufám a přeju si, že dalších pár jich bude v pohodě.

Zranil jste se v prosinci ve Val Gardeně. Co se tehdy stalo?
Ani jsem nespadl, jen jsem špatně skočil a narazil si kost. Měsíc jsem odpočíval, ale pak se ukázalo, že jsem měl utržený kus menisku, který byl schovaný za kloubem, takže mi ho spravili. Sezonu jsem musel ukončit, ale doufám, že budu mít šanci si ještě pár roků zajezdit.

Světovou špičku si vychováme sami

V roce 1982 přejeli manželé Hudcovi i s desetiměsíčním Janem na vlastnoručně postavené plachetnici z Jugoslávie do italského Monfalcone. Tehdy utíkali z komunistické země za svobodou. Předloni se Jan Hudec starší vrátil z Kanady zpět do rodné země a spřádá plány, jak jí pomoci vychovat světové lyžaře.

„Táta začíná s lyžařskou akademií a já bych se kolem toho taky rád motal,“ svěřuje se jeho syn Jan reprezentující Kanadu. Společně chtějí dokázat, že i z českých svahů lze dojet až do světové špičky. Ostatně Ondřej Bank také vyrůstal na svahu ve Štědrákově Lhotě v Jeseníkách. „Po Ondrovi tu zatím moc sjezdařů není. Musíme nějaké vychovat,“ tvrdí Jan Hudec mladší.

Akademie má mít centrum v Petříkově a zahájit chce už v září. „Začnou lehce, budou mít pět deset dětí a budou se soustředit na kvalitu. Škola v Jeseníku udělala sportovní třídy, kde budou kromě lyžařů i cyklisti a snad i další sporty. Děti, které budou chodit do této školy a u toho lyžovat, budou právě v této akademii,“ vysvětluje Hudec mladší, který plánuje, že až skončí s lyžováním, přidá se. „To je plán. Zařizuji se tak, abych na to byl připravený,“ říká.

Domácí kopec bude podle něj v Petříkově. „Tam je dobrý svah na obřák, ale jinak by se mělo jezdit různě po Jeseníkách. Domlouvá se i spolupráce v Koutech, kde je bezvadný svah na trénink obřáku i super G. Pro malé děti to bude perfektní. Snad něco dobrého vybudujeme,“ přeje si lyžař, kterého do 19 let vedl právě jeho otec.

Loni po olympiádě jste plánoval jezdit ještě dva roky. Platí to stále i po letošní vynucené pauze?
Další dva roky vidím určitě, bude mistrovství světa ve Svatém Mořici, kde jsem začal kariéru ve světovém poháru, takže by to bylo dobré ukončení. Ale kdyby bylo všechno v pohodě, cítil jsem se na to a měl i podporu rodiny, tak bych ještě jeden rok na olympiádu zvládl. Nebudu úplně starej, budu tam mít šestatřicet a to je na sjezd normální věk.

Vidíte příklad v Bode Millerovi, který v sedmatřiceti letech stále jezdí?
Samozřejmě, ale i Didier Cuche měl ještě v šestatřiceti spoustu pódií. Marco Büchel jezdil na špici do sedmatřiceti. Bode na mistrovství světa spadl a hrozně se pořezal, ale do té doby, než spadl, měl pět desetin náskok. Fyzicky to jde, ale ve starším věku to začíná být těžší mentálně. Každý den vstávat a trénovat, všechno bolí, musíte se rozcvičit a rozehřát. Možná to chce vzít z jiného úhlu - míň tréninku, lepší přípravu a soustředit se na důležité závody.

Pro vás to byla letos sedmá operace na pravém koleni. Neříkal jste si, že už toho máte dost?
Dělat rozhodnutí jen podle toho, kolik operací mám, se nedá. Musí se to zvážit fyzicky, mentálně, podle rodiny, byznysu a věcí, co se dějí kolem. Jsou závodníci, kteří měli dvanáct nebo čtrnáct operací, Ivica Kostelič je jeden z nich, a stále jezdí. Samozřejmě kdybych spadl a přetrhal si vazy, asi bych přemýšlel jinak.

Jak jste trávil čas po zranění?
V Kanadě, když je lyžař zraněný, hned po něm jdou všechny firmy a ski kluby a chtějí přednášky, pomáhat s dětmi a podobně. Těchto akcí jsem měl opravdu hodně, ale bylo to fajn. Také se mi po půl roce podařilo prodat mou optiku a v Kanadě hodně pracuju pro jednoho ze svých sponzorů r-Evolution. Hledám investory, připravuju mítinky. Zatím to bylo velice úspěšné, takže snad mám něco po lyžování. Ještě se mi ale nechce vzdát se toho snu a cítím, že mám něco, co bych mohl na lyžích dokázat.

Co by to mělo být?
Není to jedna konkrétní medaile. Vždycky byl můj sen jednou dobře zajet v Kitzbühelu. Sice se tam bojím, ale to asi všichni. Letos jsem se cítil fyzicky dobře, ale nevyšlo to. Samozřejmě pak je tu mistrovství světa ve Svatém Mořici, kde se mi to velice líbí a v super G jsem tam hned napoprvé zajel sedmé místo. Takže jsem si myslel, že bych si tam nějakou medaili mohl sebrat. Chtěl jsem taky jezdit obřák, ale zatím na to nějak nemám čas.

Kanadský sjezdař českého původu Jan Hudec absolvoval čtvrteční trénink na sjezd ve Val Gardeně s airbagem ukrytým pod kombinézou.
Jan Hudec

Hodně lidí bylo vyděšených, když vidělo na světovém šampionátu klouzat bezvládné tělo Ondřeje Banka. Co jste si říkal vy?
Asi to stejné, co lidi tady. Když jsem měl prvních pět operací a byl jsem doma, tak jsem lyžování nesledoval. Ne že by mi to bylo jedno, ale zaměstnávaly mě jiné věci. Posledních pár roků už se na lyžování dívám rád a pak to cítím podobně jako rodič nebo přítel a je to drsné. Mám velký respekt k rodičům, kteří se musí na své závodící děti dívat každý týden. Závody v Kitzbühelu nebo v Beaver Creeku, z těch jde strach, i když víc pro diváky než závodníky. Ale když vidíte někoho v bezvědomí nebo se zlomenou nohou, je to brutální.

Dá se na to zvyknout?
Myslím, že všeobecně mají lidé rádi nehody a pády, protože to vypadá dobře, je to šok, ale nemají rádi, když se někdo zraní. Bohužel jedno bez druhého nejde. Nikdo nemá rád, když je na dálnici nehoda, ale všichni musí zastavovat a dívat se, co se stalo. Stejné je to u lyžování, šok z pádu je zajímavý, bohužel k tomu patří i zranění. Ondra z toho vyklouzal docela dobře. Bezvědomí ho možná zachránilo, protože po pádu se lyže točí i s nohama a někdy se díky tomu noha nevykloubí nebo sval neutrhne. Není to příjemné vidět, ale často to zachrání sjezdaře od velkých zranění.

Ondřej Bank pak zvažoval, zda pokračovat v kariéře. Co byste mu radil?
Bavili jsme se o tom před několika týdny na tom obědě a tehdy ještě nevěděl. Kdyby to bylo na mně, řeknu mu, ať jezdí dál, hrozně mu věřím. Je skoro zázrak, že zatím nemá pódium. Je talentovaný lyžař a měl by pokračovat. Snažil jsem se ho při tom obědě trošičku přesvědčit, ať lyžuje ještě aspoň rok a dotáhneme to do konce. A může mít nějaké pořádné české pódium.

Jak prožíváte narození syna Eliáše?
Dobře. Je opravdu boží, hodnej, pláče, jen když má nějaký důvod jako třeba hlad. Je hodně roztomilej, pořád má dobrou náladu. Nevím, jestli bude komediant, ale asi bude mít dobrou osobnost. Každý, kdo ho vidí, je z něj nadšenej. Ulehčuje to všechno. Když je dítě takové, tak je vše lehčí, než když pláče.

Kanaďan Jan Hudec při sjezdu na mistrovství světa v Schladmingu.

Budete teď víc dělit čas, který patřil hlavně lyžování, i pro potomka?
Samozřejmě. Takový jsem byl celou kariéru a měl jsem z toho stresy od koučů i svazu. Rodina vždycky chce víc času doma, trenéři chtějí víc času na svahu a svaz chce víc času pro sponzory. Jako atlet nikdy nevyhraješ. Musíš dávat všem, kde můžeš, a nikdy to není dost. Jak jsem starší, strávím rád víc času s dětmi. Zároveň si můžete vybrat, které tréninky jsou opravdu důležité, na které kempy musíte jet a jakou dělat fyzioterapii. Hodně toho můžu dělat v Česku. Až se vrátím do Kanady na pár týdnů, tak přítelkyně se synem poletí se mnou a společně si užijeme i s babičkou a brácha přiletí z Havaje na pár týdnů. Pak se rozhodneme, jak to bude pokračovat dál s lyžováním a jak často budu jezdit.

Budete se připravovat i v Česku nebo jsou lyžařské podmínky v Kanadě tak odlišné?
Trénovat bych tu klidně mohl, jezdil bych tam, kam jezdí Ondra Bank. Na trénink slalomu a obřáku by to tu bylo bezvadné. Na super G a sjezd se dá jezdit do Rakouska a tam jezdíme i s kanadským týmem. Trénovat se dá všude, těžká na tom je politika. Když závodím za Kanadu, musím jezdit s Kanaďany, být vidět a být dostupný. V Kanadě mám také devítiletého syna Oaklanda, kterému se chci věnovat.

A letní příprava?
V Calgary máme vtip, že jsou tam jen dva druhy počasí: zima a srpen. Velkou část léta bych chtěl strávit v Česku, je tu krásně. Koupím si horské kolo a budu jezdit do Jeseníků. Přítelkyně taky ráda jezdí na kole, takže snad to zvládneme. Eliáška asi budu tahat za sebou, abych měl extra trénink.

Takže budete střídat Kanadu a Česko podle potřeby?
Trvalé bydliště budu mít tady i v Kanadě. Nevím teda, kde budu platit daně, asi trochu na obou místech. (smích) Ale už tu v kraji hledám dlouhodobější bydlení, tak uvidíme. Teď bydlíme u Mariánského údolí (10 km od Olomouce - pozn. red.), tam je taky dobrej svah.

Cože? Myslíte Cukrák?!? (Ski Areál Hlubočky, 330 m n. m., délka svahu 600 metrů)
Pro děcka je úplně perfektní. Vidíme na něj z bytu, každý večer to tam svítilo, děti tam lyžovaly.

Byl jste se tam projet?
Ne, protože vždycky, když jsem tu, tak jsem zraněný. Ale byl jsem se tam podívat a je to slušnej kopec, pro děti bezvadný.

To by asi majitelé koukali, kdybyste se tam objevil v kombinéze kanadského týmu...
Možná jo. (smích) Snad se to ještě stane, až půjdu s mladým.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze