O čem jste přemýšlel?
Že nechci tak brzy domů. Ta olympijská atmosféra mě strašně chytla, chtěl bych hrát o medaile. Byl jsem zklamaný.
Bylo to takové zklamání, že vám tekly slzy?
Možná, nevím, byl jsem zpocený, možná ukápla i slza. Po dlouhé době mi bylo do breku.
To jste ještě nevěděl, že zůstala šance na čtvrtfinále. Jak jste reagoval pak?
Pomyslel jsem si, že se smiloval Bůh.
Takže teď už nejste smutný?
Mám radost, ale ne tu správnou. Uvnitř mám radost a zklamání zároveň, ten zápas nám už nikdo neodpáře. Určitě nejásám, vždyť já měl dát dva góly a bylo hotovo, Kuvajt by neměl nárok.
Dvakrát za sebou jste zklamali, myslíte, že proti Kamerunu se to nestane?
Pro nás je lepší hrát na vítězství, muset vyhrát, být pod tlakem. Hlavně nespekulovat o tom, že by nám mohla stačit remíza.
Může to být poslední společný zápas výběru, který si vybojoval právo být na olympiádě a který získal stříbro na mistrovství Evropy. Dochází vám to?
Dochází, ale já věřím, že to nebude naposledy. Musíme si uvědomit, že úspěch ze Slovenska je pryč. Teď jsme na druhé straně zeměkoule a já nechci odjet ve středu domů. Nikdo z nás to nechce.