"Když už tam nejsme my, tak aspoň že je tam Brno," radovala se.
Svým kamarádkám z Brna ale 26letá blondýna postup závidět nemusí.
Zatímco v Česku na ženský volejbal chodí desítky diváků, v Aténách Panathinaikosu fandívá bouřlivý kotel.
"A na zápasy s aténskými rivaly nás doprovází policejní auta a bodyguardi. To je tady něco nepředstavitelného," žasne Šimánková, která si jinak sladkého života v Řecku užívá.
Jano, jak se vám hrálo v Brně, a dokonce proti bývalým spoluhráčkám?
Bylo to divné, měla jsem hodně zvláštní pocity. Abych pravdu řekla, bála jsem se toho. Vůbec jsem nechtěla být nalosovaná do brněnské skupiny.
Kvůli tomu, že se hrála v Česku?
To ne, spíš kvůli holkám, s nimiž jsem hrávala. Kdyby se hrálo na Olympu nebo třeba v Olomouci, tak mi to nevadí.
Nakonec jste ale výhrou nad německým Vilsisburgem právě vy pomohly Brnu k postupu dál. Máte z toho radost?
Když už tam nejsme my, tak je dobře, že je tam aspoň Brno.
V Aténách už hrajete třetí sezonu. Líbí se vám tam?
Jo, je to pěkná země. A je tam teplo. Taky tam hrála spousta českých volejbalistek, s nimiž jsme se setkávaly. A nejvíc jich bylo právě z Brna.
Jak jste si vůbec zvykala na odlišný život v Řecku?
Myslím, že jsem si zvykla rychle. Pomohla mi i přátelská mentalita tamních lidí. Hodně lidí tam mluví anglicky, což je výhoda i nevýhoda. Zdokonalovala jsem se v angličtině, ale nevěnovala se řečtině.
Už se řecky domluvíte?
Teď už ano. Rozdíl je, že lidi tam s vámi chtějí mluvit. Mám známé všude okolo. A rozdíl je i v životním stylu. V Řecku je volnější, pohodovější. Pracuje se do dvou odpoledne, potom je siesta a až kolem páté se znovu otvírají obchody.
Působíte v jednom z nejpopulárnějších řeckých klubů, je to poznat i ve volejbale?
Panathinaikos jako jméno týmu znamená hodně, ať je to jakýkoliv sport. Všude můžete vidět grafity nebo různé nápisy na stěnách, jsou zde obchody, kde se prodávají trička, ručníky, vánoční baňky, vše se znakem Panathinaikosu.
Řecko je ale známé rovněž svou bouřlivostí, poznala jste ji také?
Musela jsem si zvyknout i na věci, které jsem v Česku nezažila. Na našich zápasech je většinou policie. A na zápasy s největšími aténskými rivaly Olympiakosem a AEK jede celý tým v autobuse a doprovází nás policejní auta. Na poháru s Olympiakosem s námi byli kvůli bezpečnosti i bodyguardi, což je u nás něco nepředstavitelného. Ale naštěstí se nic nestalo.
Když jste zvyklé na tak bouřlivé prostředí, tak jak se vám hrálo v Brně před poloprázdnými tribunami?
Možná jsme kvůli tomu občas ztrácely koncentraci. Je to přece jen něco jiného, když hrajete před tisícovkou bouřících fanoušků a pak tady.
To v Aténách chodí tolik diváků?
Bývá jich hodně. Když hrajeme s lepšími soupeři, tak jich chodí i dva tisíce a hala je plná. Po celou dobu zápasu fanoušci stojí a zpívají různé chorály. Je to parádní.
Plánujete už také návrat domů?
Nevylučuji to, ale raději bych zůstala v cizině. Teda pokud budu hrát volejbal.
