Říká se, že lukostřelci mají jedno rameno větší, platí to i pro vás?
Ano, nedávno jsem byl na rehabilitaci, sestřička se tomu velmi divila a ptala se, co dělám za sport.
Jak se liší dnešní profesionální luk od toho, který lidé znají z historických filmů?
Dnes jsou luky zcela odlišné od původních. Závodní luky se dělají skládané. Středová část, takzvané madlo, je v podstatě duralový odlitek. Do toho se vsazují ramena. Všechno se posouvá vzhledem k technologickým možnostem. Úplně první luky byly složené třeba jenom z kusu stromku a tětivy.
Co vás k tomuto neobvyklému sportu přivedlo?
Po střední škole jsem hledal práci. Přistěhoval jsem do Brna, kde jsem měl domluvené místo. Shodou okolností to bylo ve Zbrojovce, kde tenkrát ještě vyráběli lovecké zbraně. Zbrojovka si pronajímala Myslivecký stadion v Soběšicích, kde se střílelo z luku. Rozhodl jsem se, že se tam zajdu podívat.
Takže jste začal díky práci?
Nejdřív jsem chtěl ale dodělat školu. Jakmile jsem dostudoval, zvedl jsem telefon a zavolal tehdejšímu šéfovi oddílu. Ten mi ale řekl, že pro mě nemají luk a že potřebné vybavení prostě nejde sehnat a že ať ani nechodím. V té době naráz skončila stará generace, která oddíl v roce 1958 založila. Tehdy v Československu opravdu nešlo sehnat lukostřelecký materiál.
Tohle vás neodradilo?
Ne. Počkal jsem si. Jezdíval jsem Soběšicemi z práce a vyhlížel jsem, až zahlídnu lukostřelce trénovat. Jednou jsem měl štěstí. Šel jsem se zeptat, a nakonec mě mezi sebe vzali. Tenkrát měl oddíl jenom tři členy, dnes jich má kolem sto třiceti. Byl jsem v podstatě u znovuobnovení oddílu.
Jak jste nakonec luk sehnal?
Sám jsem si ho vyrobil. Znal jsem sice nějaké střelce, kteří skončili s trénováním, ale luků se zbavit nechtěli. Nový materiál k dostání nebyl. Pro úplně první začátky jsem si namaloval na papír tvar madla a vymodeloval si ho ze dřeva. Na výrobu ramen, která jsou potřeba, aby luk pružil, jsem použil sklolaminátové tyčky. Šípy jsem měl z kvalitního smrkového dřeva. Vyřezal jsem z něj tenké hranolky a smirkovým papírem z nich pak udělal kulatinku.
S tímto lukem jste zvládl podávat dobré výkony?
To bych neřekl. Po nějaké době jsem ale odkoupil svůj první závodní luk od kolegy z Prostějova. Nechal mi ho za tři tisíce, což tenkrát nebylo málo. Měřil ale snad o třicet centimetrů víc, než bych vzhledem ke svému vzrůstu potřeboval. Byl jsem ale rád, že něco mám a můžu se zdokonalovat.
Viděl jste Robina Hooda? Ve filmu se mu podařilo prostřelit šíp druhým šípem. Je to vůbec možné?
Je to možné. Dokonce se mi to nedávno podařilo. Střílel jsem tenkým karbonovým šípem a kolega vedle mě střílel o něco tlustším. Svým šípem jsem ustřelil tomu silnějšímu končík a rovně ho do něj napasoval. Dva šípy tak byly schované úplně v sobě. Občas se to stane a šíp se tím většinou zničí. Když do sebe narazí dva stejně tlusté, tak dojde k roztržení. Dokonce se tomu říká Robinova trefa.
Jste mistrem světa v kategorii seniorů. Co pro vás znamená tento titul?
Loni jsem vyhrál mistrovství úplně poprvé a moc mě to potěšilo. Když si uvědomím, že mě od začátku trénoval kluk, který střílel o tři roky déle než já, je to úspěch. To byl ten základní problém, nemohli jsme se pořádně zdokonalit ještě v době, když jsme na tom byli silově dobře.
Od kolika let mohou děti začít střílet z luku?
Náš oddíl bere děti až od dvanácti let. Důležité je, aby dítě bylo schopno dobře komunikovat a taky aby mělo určitou výšku. Hlavní problém je, že lukostřelba je jednostranně namáhavý sport. Jedna ruka tahá a druhá drží, což může vést u dětí ke skolióze neboli posunutí páteře. Rodiče na to upozorňujeme, že je pak třeba to kompenzovat a dávat děti například na plavání.
Je potřeba při závodech nebo při trénincích dodržovat nějaká bezpečnostní opatření?
Na jedněch závodech šel rozhodčí vykonat potřebu za keř. V momentě, kdy zpoza keře vylezl, vystřelilo dítě a prostřelilo mu zboku břicho. Nic vážného se mu naštěstí nestalo. Slyšel jsem také, že může prasknout madlo. Když máte napnutou tětivu a madlo praskne, tak oba konce letí proti vám. Přinejlepším dostanete do čela, horší je dostat ránu třeba do oka. Jinak ale lukostřelba patří k nejbezpečnějším sportům.
Troufl byste si sestřelit někomu jablko z hlavy?
To určitě ne, ani bych o tom nepřemýšlel.
Lukostřelba se jeví jako disciplína pro klidné povahy.
Člověk, který je roztěkaný a nedokáže se soustředit, bude mít v tomto sportu zásadní problém. Je to běh na dlouhou trať. Třeba při závodu máte nastřílet 144 šípů, což je hodně. Soustředit se na to, abyste je všechny vystřelil správně, už vyžaduje velkou dávku klidu a soustředění. Ideální stav je spontánní uvolněnost, kdy střelec pálí v podstatě mimo sebe a nic ho nezneklidňuje, neruší. Takových lidí je ale minimum. Já znám jen jednoho člověka s tímto darem. Absolutně ho to nezajímá, přijde a vypálí tří šípy, než já si vytáhnu první.
Pamatujete si svůj první dětský luk?
Ano, byl vyrobený ze starých lyží se zahnutou špicí z poctivého jasanového dřeva. Vykrouhal mi ho můj otec. Já ho pak někde zlomil mezi dvěma stromy. Střelba z luku mě fascinovala, šíp doletěl o dost dál něž kámen z praku.
Jak velkou roli hraje síla v rukou?
Zdá se, že hraje, ale není to pravda. Drobná dívka střílí kolikrát lépe než mohutný svalovec. Děvčata mají tu výhodu, že dokážou nervově-svalovou koordinaci lépe zvládat. Také mají lepší poměr tloušťky předloktí a paže k jejich délce, dokážou ruku pro manipulaci s lukem lépe poskládat. Ženy mají také volné svaly na zápěstí, takže tětivu dokážou pouštět s lehkostí. Rambové, kteří zvedají tuny v činkách, ruku povolí pomalu a ne tak plynule.
Chtěl byste, aby vaše dcery byly lukostřelkyně?
Dcery jsou odkojeny na Mysliveckém stadionu v Soběšicích, ale lukostřelba je nezaujala.
