Ale tenhle je možná ještě o stupeň výš. Výstup do stratosféry je teprve prvním postupným cílem, který si vytkl projekt ICADA, na němž spolupracuje se svým otcem Vladislavem.
„Projekt má tři etapy. Druhou je pak etapový oblet Země mimo moře a třetí etapa pak první bezmotorový přelet Atlantiku,“ upřesňuje Zejda. „No a jestli se tohle povede, tak by měly následovat pokusy o oblet Země jen za pomoci větru a slunce.“
Že se to může povést, věřil už před padesáti lety. „Ale tehdy jsem se o tom nemohl šířit, považovali by mě za blázna. A i dnes to považují někteří „odborníci“ za chiméry,“ vypráví, jak těžké je překonávat skepticismus a nepřízeň mnohých lidí.
To potvrzuje i jeho dcera. I pro ni je výstup do stratosféry a pak pokus obletět planetu životním snem. „Ale už to trvá docela dlouho a jsou kolem toho jen starosti. Emoce trochu opadávají. V českých podmínkách to jde strašně pomalu a spousta lidí si tady říká, proč by to měl být Čech. Ale snad to tady někdo konečně docení a projekt poběží rychleji,“ věří Zejdová.
A dobře ví, že každým dnem navíc ji někdo může předběhnout. K pokusům o oblet by podle ní mohlo za dobrých podmínek dojít za tři až pět let, když bude finančně zajištěn. Krokem k uskutečnění životních snah otce a dcery Zejdových bude více než měsíční pobyt v Austrálii, kam odletěli 9. prosince.
„To je jedna část našich technických příprav. Máme tam svoji základnu a Hanka se bude také pokoušet i o dálkové rekordní lety,“ upřesňuje Zejda.
Pak by měla následovat výroba modelu letadla v poměru 1:5. „Zatím se létalo do výšky kolem 15 kilometrů a ve větších výškách ještě nejsou úplně odzkoušené podmínky.
Především musíme vyzkoušet ovladatelnost a tuhost letadla,“ přibližuje Zejda postupnou cestu.
Tento model bude účinkovat i v zahraničním televizním dokumentu o historii letectví. „A měl by simulovat technické možnosti v součinnosti s projektem Oblet Země,“ říká třiasedmdesátiletý Zejda. Pak už přijde na řadu výroba skutečného letadla.
„Může se stát, že nás třeba Američané nebo někdo jiný předběhne. Ale chtěli bychom se na pokusech o oblet podílet,“ tvrdí Zejda. Splnil by si tak letecký sen. I když se svými zkušenostmi a znalostmi říká, že už ho mohl mít splněný.
„Technické podmínky už k tomu byly před deseti lety, ale nebylo na to dost peněz.“ A je vlastně takový let bezpečný? „To je naše priorita. Proto nejdřív poletíme jen nad kontinentem,“ plánuje.
A jak je ošetřena bezpečnost pilota v nezvyklých výškách? „Do dvaceti kilometrů stačí běžný výškový oděv, jaký mají vojenští piloti. Výš už to musí být kosmonautické obleky se vším všudy. Ale předpokládá se, že v budoucnu se vyvine tlaková kabina,“ prognózuje Zejda.
Zdá se tedy pravděpodobné, že v nejbližších letech se někdo objeví na titulních stranách novin, že obletěl planetu letadlem bez použití motorů. A bude to více než 70 let potom, co to předpověděl jeden letecký technik před druhou světovou válkou.
„Tvrdil, že až někdo sestrojí letadlo, které bude klesat pomaleji než 0,3 m/s, může obletět Zemi. Samozřejmě to záleží i na schopnostech a zkušenostech pilota,“ říká Zejda v očekávání budoucí převratné události.
K rekordu dostal Zejda požehnání od HusákaPadesát šest let. Dost dlouhá doba v životě člověka na to, aby dokázal, co si v mládí vysnil. Se školním letadlem Blaník už v sedmdesátých letech létal v Tatrách, překonával výškové rekordy a mohlo jich být i víc. Jenže tehdejší doba mu nepřála. Kdo vyčníval z davu a nepatřil mezi ty tvárné, byl automaticky nebezpečný. „Zatím bylo dosaženo výšky 15 kilometrů. My jsme s Blaníkem chtěli do 22, ale nebylo nám to umožněno. Osm let jsem poctivě organizoval výpravy a vyčkával na příhodné meteorologické podmínky, ale vždycky se našel důvod a pokusy o rekordy nám byly znemožněny. A když jsme náhodou nějaký udělali, nemohli jsme ho přihlásit, abychom nevyvolali protiakci,“ hovoří Zejda o problémech v 70. a 80. letech. „Když jsme vytvořili československý rekord, měli jsme požehnání přímo od prezidenta Husáka, aby nás nemohl nikdo zastavit,“ dokresluje. Pod nohymu házeli klacky i rádoby odborníci. „S vystudovanou školou jejich znalosti končí, ale my se zabýváme posledními vědeckými poznatky, máme kontakty se světem. Bohužel tohle je česká mentalita a já se tomu směju,“ hledí na závist okolí s nadhledem. Každého musí napadnout otázka, proč takto výjimečný člověk neemigroval. Na Západě by jistě došel mnohem většího uznání a měl by ke svému výzkumu a k pokusům mnohem lepší zázemí. „Mockrát mě to napadlo. Už v roce 1960 jsem to chtěl udělat. Ale oženil jsem se, měl dvě děti a žena by to neunesla. Nějaký čas bychom strávili v lágrech v Německu a taky jsme se nemuseli dostat, kam jsme chtěli,“ vzpomíná Zejda. „A bych pokazil život mnoha lidem, kteří mi umožnili létat.“ Pronásledování závistivci si tak „užil“ dost a dost. Nakonec si na něj došlápli a vyloučili ho z letištního aeroklubu. Několik měsíců před listopadem 1989 jeho trpělivost přetekla. „Věděl jsem, že tenhle sport už tady nemůžu dělat, dcera už v té době létala. Tak jsem začal chovat na letišti ovce, abych si vydělal na cestu ven. Trávili mi je, nakonec i sebrali. Ale stačily mi vydělat na cestu,“ říká hrdě letec. „V roce 1989 jsem se rozhodl. Austrálie byla vždy považována za plachtařský ráj, a tak jsem si zašel na anglickou ambasádu pro víza. Kamarád z letiště mi poradil, jak převézt StB, která byla ve vedlejším objektu ambasády, kterou sledovala. Ještě ten den odjel do Moravské Třebové na letecké školení. To bylo 17. listopadu a já se teprve druhý den ráno dozvěděl, proč bylo v Praze všude tolik davů,“ směje se už tehdejším událostem Zejda. Závistivci však s pádem režimu nezmizeli, a tak ho 30. června 1990 opět vyloučili z Aeroklubu. To už ale mohl přemýšlet o dalších projektech i se svou dcerou Hanou. Zvlášť když má spoustu dobrých přátel v zahraničí, hlavně v Austrálii. Jen peněz se stále nedostává tolik, kolik by bylo potřeba. Rekordní činnost v tomto sportu u nás nikdo nepodporuje ani neodměňuje. „Ale snažíme se dostat do finančních kruhů a pak by mohlo běžet všechno mnohem rychleji,“ zůstává optimistou. A věří, že se dočká toho, že jeho dcera vystoupá s kluzákem do stratosféry a pokusí se o první oblet Země bezmotorovým letadlem. Tak o tom sní už svých jinošských let. Přestože je možná jedním z největších leteckých odborníků, zůstalo mu letectví jen celoživotním koníčkem. „Vždycky jsem ho chtěl dělat amatérsky. Mohl jsem jít lítat na vojnu, k ČSA, do Jižní Ameriky, ale vždycky jsem odmítl, abych si uchoval vitalitu k tomuhle sportu. A teď v důchodu mám nejvíc času,“ usmívá se Zejda. |
