Na začátku byla až moc rychlá. V cíli svítil na světelné tabuli čas 9:59 minuty, a když se Sekanové houpala na krku zlatá medaile z mistrovství republiky v běhu na tři kilometry překážek, radostí nezářila.
O účast v Riu bojuje už od začátku sezony a potřebuje zaběhnout čas 9:55 minuty. Poslední příležitost zkusit splnit limit bude mít za týden na mítinku v Praze. Tři pokusy už vyzkoušela.
„Nic nevzdávám. Už jednou jsem se dostala na vrcholnou akci posledním pokusem. Tak to zkusím znovu,“ přiznala sympatická rodačka z jihočeských Borovan, kterou trénuje známý vytrvalec Róbert Štefko.
Už v květnu jste avizovala, že mistrovství republiky v Táboře nebude tím nejlepším, ze kterého se dá kvalifikovat. Že potřebujete závod, ve kterém si startovní pole nebudete muset odtáhnout sama. To se potvrdilo...
Vzhledem k tomu, že je to republika, tak bylo dopředu jasné, že poběžím sama. Ono v tom steeplu to není zas tak špatný. Vidíte na překážky a určitě jsem se pokoušela o zdolání limitu. Štve mě ten první kilometr, protože tohle jsem přesně nechtěla. První dvoustovka je bez překážek, ve druhém kilometru je pak o tři překážky víc, a to je pak znát. Mrzí mě, že jsem si to nepohlídala.
Co přesně znamená, že jste si to nepohlídala?
Rozběhla jsem to moc rychle. Pak mi chyběly síly ve druhém kilometru a to jsem byla taková zpomalená.
Z minulého roku máte zaběhnutý A-limit na olympiádu. Teď ho musíte potvrdit B-limitem. Jaký je to pocit, honit se za ním celé jaro.
Zase si to tolik nepřipouštím. Nejhorší na tom je to, že vím, že umím zaběhnout čas na limit. Dost mě přibrzdila viróza. Svalově se cítím dobře, ale měla jsem zánět průdušek a to je pro vytrvalostní běhy špatné. Ale mám ještě jeden pokus v neděli v Praze, tam to budu chtít zlomit. Už jsem se takhle dostala jednou na mistrovství světa do Polska posledním pokusem, a tak se ještě nevzdávám.
Poprvé jste zkoušela limit na olympiádu splnit na mítinku v Hamburku v květnu. Utekl vám o 0,8 vteřiny...
Když to srovnám s Táborem, tak v Hamburku byl ideální závod. Holky přede mnou všechny běžely na stejný čas jako já a bylo to rychlé. Ztratila jsem to na posledních 100 metrech, ale já běžela fakt do mrtva. V cíli mi bylo na zvracení. Ani tu setinu bych tam nezlepšila. Bylo to po té nemoci nadoraz...
A pak následoval Memoriál Josefa Odložila v Praze.
Tam mi chybělo něco přes dvě vteřiny. Bylo to takové doznívající z toho Hamburku, kde jsem se vydala ze všeho a moc mi to nesedlo.
V Táboře to byl třetí pokus. Teď budete mít ještě čtvrtý. Co se dá změnit, aby to nakonec vyšlo?
Natrénováno mám. Spíš si asi musím trošičku odpočinout a při závodě si hlavně pořádně ohlídat čas.
Byl by to asi splněný sen, ne?
Určitě ano. Takhle blízko jsem olympiádu nikdy neměla a možná už ani mít nebudu. Byla by to velká škoda, kdyby mi to nevyšlo. Sport je ale prostě takový.
