A boj o trůn světového šampiona je ještě deset měsíců vzdálený.
Povězte tři věci, které se vám letos nejvíc povedly.
Povedly? Narození dcery. To se sice povedlo manželce, ale považuju ho i za svůj úspěch. Potom? Zlato z Evropy. A ta třetí věc se teď chystá. Taková podnikatelská záležitost, ale s golfem tentokrát nemá nic společného. Víc zatím neřeknu.
A naopak tři věci, které se vám v roce 2006 nepovedly?
Nevyhrál jsem halový svět. Taky mítink v Götzisu, kde jsem se zranil. A nezlepšil jsem handicap v golfu pod deset. Srazil jsem ho jen z 19 na 13. Nějak mi to nelítá.
Zase vzteky zahazujete hůl?
Letos jsem ji už dvakrát zlomil, neudržel jsem nervy na uzdě. Naposledy jsem s ní rozčileně praštil o zem, až se rozštípla. Jenže když už kazím i triviální údery...
Co vás ještě vytáčí?
Jo, toho by bylo. Třeba politika. Neskutečně a hrozně. Nebudu konkretizovat, ale letos jsem z toho, co předvádějí, úplně vyřízenej. Ještě že vstup do politiky nechystám.
Ani v budoucnu?
Nevím. Člověk se mění, nikdy nemá říkat nikdy. Dřív jsem četl jiné noviny, zato teď přelouskám Mladou frontu od začátku do konce. A politiku čtu dřív než sport, což je taky změna. Už mi ta moje země leží na srdci.
Kdybyste si měl vybrat v budoucnu ministerský post, tak který?
Měli by rozdělit post ministra školství a sportu na dva resorty. Pak by to bylo jednoduché.
Jako ministr sportu byste změnil co?
Všechno! Od Českého atletického svazu až k fotbalovým kapříkům. Ačkoliv o fotbale se snad ani nemá cenu bavit.
Kritici prezidenta Mezinárodní atletické federace Diacka tvrdí, že i světová atletika je nemocná a potřebuje oživovací kúru. Souhlasíte?
Naprosto.
Čím je nemocná?
Podívejte se třeba na naše mistrovství světa. Vidíte čisté dresy. Kdyby nám po vzoru jiných sportů povolili aspoň dvě malé reklamy na národním dresu, klidně i jednu svazovou, hned by se nahrnula do atletiky spousta dalších sponzorů a oživili by ji. Takhle budou mladí raději dávat přednost jiným sportům, protože atletika je neuživí.
Jste letos chudší než loni?
Já naštěstí ne. Mám dobrou marketingovou agenturu.
Ale ani 30 tisíc dolarů za vítězství v Grand Prix jste tentokrát nevybojoval.
Nebyl jsem o něj schopný v Talance bojovat. Předvedl jsem tam to, na co jsem natrénoval, takže nic.
Zato Karpov přijel připravený, protože se chystá na prosincové Asijské hry. Proč jste se nepřipravil?
Soustředil jsem se na jeden velký závod v roce a po Evropě moje motivace klesla na bod nula. Pak už jsem se nedonutil makat. Ráno vždycky zvonil budík a já přemýšlet, jak trénink ošulit. Pak jsem zavolal Dálovi (trenérovi Kupkovi), že nepřijdu. A do půl desáté jsem si pospal.
Přesto, nenaznačovali vám: Hele, už nic nevydržíš, už jsi starej?
Ale jo, nedávnomi to řekla reportérka z Impulsu. Povídá: Co říkáte tomu, že pan Železný, což je v podstatě vaše generace, končí. Já se ohradil: Počkejte, jaká moje generace? Honzovi je 40, mně 31, jsem o generaci mladší. A ona na to: No jo, ale už jste na řadě. Zděsil jsem se: Jak na řadě? Je mi sice 31, ale třeba Tomáš Dvořák tvrdě makal od patnácti, já teprve od jedenadvaceti. Ta opotřebovanost je jiná.
Nepřipadáte si tedy zatím starý?
Ne. Navíc vždycky jsem se cítil o pět let opožděný.
Na olympiádě v Aténách jste říkal, že jste věkem zlatý střed. Stále to platí?
Teď jsem zlatý vyšší střed.
V Británii teď pořádají reality show pro celebrity. Přihlásil byste se?
Oslovili mě u nás na tancování, co teď dělá Tomáš Dvořák – ale řekl jsem ne. Tancování mě tolik nebere.
Tak třeba Trosečník? Dokázat si, co vydržíte?
Já si nepotřebuji nic dokazovat. Jedině snad v golfu a s mladým na plavání. (Zvedá telefon, který zvoní už podruhé během rozhovoru.)
Vydržel byste bez telefonu?
Špatně. Včera jsem ho zapomněl, takže jsem bez něj strávil asi tři hodiny. Ale v dnešním světě ho potřebuju k životu.
A bez televize?
Klidně napořád. Maximálně na ni koukám hodinu denně.
Takže dva měsíce na pustém ostrově případně přežijete?
No... Asi ne. Bez golfového hřiště a bez počítače? Unudil bych se.
I vaše žena je atletka. Umíte si vůbec představit, že z vašich dětí vyrostou třeba klavírista a malířka?
Těžko. Štěpán běhá, co se narodil, teď si zkusil i dětský závod na 100 metrů v Běchovicích. Kdyby hrál na housle, asi by mě klepla pepka. Musel bych chodit na koncerty, předstírat, že se mi to líbí – a ještě to doma poslouchat.
Co umíte zahrát vy?
Maximálně bych chytnul kytaru a udělal na ní žžžžžž.
A namalovat?
Nejsem na umění nadaný. V šesti jsem chtěl na něco hrát, tak mě naši vzali do lidové školy umění. Pán tam hrál na klavír, já mu k tomu zazpíval Skákal pes, načež mě doporučil na výtvarku. Tam jsem půl roku kreslil a zjistil, že mě to nebere. A tím mé umělecké pokusy skončily.
A stal jste se olympijským vítězem v desetiboji... Co ještě chcete do konce kariéry dokázat?
Přece uspět i na olympiádě v Pekingu. Minimálně tam vyhrát.
Minimálně?
Tak maximálně... Já vím, úspěch bude každá medaile. Ale když už jsem tu olympiádu jednou vyhrál, nemůžu přece chtít míň.
Šebrle po sezoně aneb hitparáda podzimní relaxaceGolf |
 Roman Šebrle se raduje ze zlaté medaile. |
