Táta a trenér? Je to nejlepší způsob, jak v našich podmínkách vychovat šampiona!“ tvrdí bývalý pražský právník Petr Záhrobský.
Po svém si žil odjakživa. Byl sám u porodu Šárky na chalupě v Krkonoších uprostřed sněhových závějí. Přestřihl šňůru a miminko umyl. Ráno zavolal do jilemnické porodnice, aby narození dcery oznámil.
Před pětadvaceti lety si usmyslel, že se ona i syn Petr stanou světovými sjezdaři. Přestěhoval rodinu z Prahy do Benecka, Šárku přihlásil do místní malotřídky a všechny příjmy z právnické praxe investoval do dětí.
Když na závodech viděl, jak se reprezentační trenéři o děti „starají“, přečetl si pár odborných knížek a začal je trénovat sám. Závodní branky si vyráběl z klacků, které musel nařezat a nabarvit. Přes léto jich připravil i sto padesát. Stejně postupuje i dnes. Když zjistil, že ani profesionální servismani neodvádějí svou práci na sto procent, přihlásil se na profesionální mazačský kurz.
|
Veselé historky z trénování O tom, čeho jsou schopni zoufalí rodiče pro sportovní úspěch svých dětí, nejlépe vyprávějí trenéři. Za téměř čtyřicetiletou kariéru už toho hodně zažila třeba trenérka krasobruslení Jitka Potůčková: „Znám případy, kdy při závodech rodiče vnikli do šatny a soupeřům svých dětí ze zlosti ztupili brusle. Jindy se zase přihodí, že pár minut před závodem se jaksi záhadně ztratí cédéčko s nahranou skladbou...“ Bohaté zkušenosti s ambiciózními rodiči má i někdejší hráčka světového tenisu Eva Melicharová, která dnes trénuje děti v SK Kometa Praha: „Jedna mladá hráčka měla v rámci tréninku za úkol odehrát do vymezeného prostoru dvacet míčů. Jeden ale zkazila, což její otec psychicky neunesl a mrštil po ní zuřivě plechovku, čímž své dceři zlomil nos.“ A to byl jen trénink! Ty nejvypjatější okamžiky přicházejí při zápasech. Stává se prý, že rodiče doslova visí na plotě a slovními průpovídkami až urážkami se snaží vyvést ze soustředění soupeře jejich milovaného dítěte. „Dokonce jsem zažila, že se dva otcové během hry hecovali tak zostra, až se do sebe zuřivě pustili a za kurtem si dali pár facek. Pak se v klidu vrátili zpátky na zápas,“ vypráví Melicharová. Mezi tenisty se nesou legendární historky o drastických tréninkových metodách otce juniorské vítězky Wimbledonu Andrey Holíkové, vycházející hvězdy 80. let. „Údajně ji nutil běhat před autem kolem Jihlavy, sám seděl za volantem a dbal na to, aby ručička tachometru nepoklesla. A předtím prý ještě dostala pár facek na cestu,“ vzpomíná jedna nejmenovaná Andreina vrstevnice. |
Jeho tréninky začínají vstáváním klidně i v půl čtvrté ráno. Po obědě se jde zase na lyže, v pět ještě kondiční cvičení a v sedm večer spát. Své dceři neodpustí nic. Když mu novináři předhodí, že jde za úspěchem přes mrtvoly, lakonicky odvětí: „Klidně tam napište, že i přes rakve!“
Jak se s otcovým drilem vyrovnává Šárka, se od ní ofi ciálně nedozvíme. Vrozhovorech působí jako poslušná svěřenkyně, která bere vrcholové lyžování jako životní úděl. Zbývá tak číst mezi řádky - třeba když pronese, že její oblíbenou knihou jsou „Čtyři dohody“ Miguela Ruize. Byť může jít jen o shodu náhod, je třeba zmínit, že právě tato kniha je nezřídka doslova „biblí“ jedinců stižených příliš autoritativním jednáním rodičů.
Trénink pod dohledem otce nebo matky má však i své nesporné výhody. Nikdo do dětí nevidí líp než oni. Když řekne, že ho bolí záda, rodič pozná, že simuluje, a vyžene ho na svah. Cizí trenér si tohle nedovolí, bál by se, že dítěti ublíží. Jen Záhrobský tak má Šárku dokonale přečtenou.
Otec kuchařem i švadlenou
„Motorky mám rád a v Lukášovi jsem to prostě viděl. Zároveň jsem věděl, že když mu nepomůžu, sám to nezvládne,“ vysvětluje Karel Pešek, proč se rozhodl věnovat veškerý čas synovi. Ten se mu loni odměnil šestým místem v mistrovství světa silničních motorek.
Co tomu podřídil? „Úplně celý život! Prodal jsem byt, pozemek i bratrův byt. Nevrátilo se nám zatím skoro nic, návratnost odhaduju tak na deset let. Dál bydlíme v paneláku a ještě nějaký čas budeme.“
Lukáš žije s tatínkem od dvanácti let, kdy se rodiče rozvedli. Tvrdí, že lepší vztah má jednoznačně k otci. „Protože on pro mě dělal a dělá nejvíc,“ říká.
„Dělal jsem pro Lukáše opravdu všechno. Šoféra, kuchařku i pradlenu. Když ho bolelo břicho, seděl jsem u něj a dával mu prášky proti bolesti. Nevěřil nám nikdo. Ale šel jsem si za svým cílem a udělal jsem dobře.“
Sám sháněl pro syna i sponzory. „Někdy si připadáte, jako když žebráte. Od reprezentace jsme nedostali ani korunu. Myslím, že ministr školství ani neví, kde dotace končí. Že bude mít letos Lukáš na helmě při závodech českou vlajku, je jen naše iniciativa. Jsem totiž takový blbec, že když slyším českou hymnu, vžene mi to do očí slzy,“ říká.
Dnes je Lukáš velká hvězda, ale jeho otecmanažer přiznává, že vždycky v úspěch nevěřil. „Ano, byly doby, kdy jsem zapochyboval. I Lukáš pochyboval - paradoxně v době prvních úspěchů. Tehdy se kolem něj začali pohybovat lidé, kteří to s ním nemysleli dobře.“
V době našeho rozhovoru stál Karel Pešek uprostřed Chorvatska pod plachtou u autobusu a nejistě vzhlížel k obloze, zda přestane pršet, aby mohli pokračovat v tréninku s mladším synem Karlem. I kvůli němu pokračuje otec v zadlužování a věří, že to není marná investice.
„Vždycky jsem upřednostňoval svoje děti. Můj sen je mít oba dva syny na startu závodu mistrovství světa. Doufám, že na Velké ceně v Brně by se to mohlo podařit. To bych byl nejšťastnější...“ říká.
Zbořené sny. I vztah
V sedmi letech malá Daniela Bedáňová prohlásila: „Chci vyhrát Wimbledon!“ Její otec Jan ji proto přihlásil do tenisové přípravky, a jakmile se ukázalo, že je mimořádně talentovaná, začal ji trénovat sám.
„Když jsem viděl její snahu a odhodlání, řekl jsem si, že ty nejlepší možnosti, aby z ní byla nejlepší tenistka, mám já,“ vypráví Bedáň.
Pět měsíců jejího zimního tréninku v Česku v halách by ho tehdy stálo víc než jeho celoroční hrubý plat, a tak se sbalili a odešli trénovat do Finska. Tam Bedáň pracoval v tenisovém klubu a z vydělaných peněz platil dceřinu kariéru.
Svědci, kteří zažili jejich tréninky, vzpomínají, že Bedáň byl tvrdý trenér, který používal i jadrné výrazy. Po dvou úderech leckdy prý následovala i pětiminutová sprcha ostřejších výrazů. Pod jeho vedením ovšem Daniela vystoupala až na 16. místo ve světovém žebříčku a zahrála si i čtvrtfinále US Open.
Ale v říjnu 2002 přišel šok. Daniela, které on neřekne jinak než Dája, za otcem přišla a oznámila mu: „Už to nezvládám, chci trénovat s někým jiným.“ A utekla.
|
Nároční otcové slavných tenistek Pod jejich tvrdým tréninkem se dcery hroutily, organizátoři turnajů je vyhazovali z kurtu. Mary PierceováKdyž měl její otec Jim Pierce dobrou náladu, zasypával dceru dárky. Stačilo ale, aby vyšla na kurt, a změnil se k nepoznání. „Mary, zabij tu děvku!“ pokřikoval z lóže na adresu soupeřek. Po jednom vítězném juniorském turnaji ji nechal trénovat v prudkém lijáku na parkovišti. Její výkon mu totiž připadl „příliš mdlý“. V srpnu 1993 ho asociace WTA vyloučila ze všech turnajů a Pierceová si pořádně oddechla. „Byl to můj nejšťastnější měsíc v životě,“ prohlásila později. „Poprvé jsem mohla jít na kurt a nepřemýšlet o tom, co tam bude táta křičet. Mohla jsem si dělat, co chci.“ Po letech se smířili, ale láska otce a dcery to už asi nikdy nebude. Když Mary v roce 2000 vyhrála Roland Garros, na dálku otci poděkovala: „Vím, že se díváš. Strávil jsi se mnou osm let, trénoval jsi mě a učil jsi mě. To tobě vděčím za své údery.“ Jelena DokičováKvůli hrubému chování a urážkám v hráčské jídelně byl otec australské tenistky Damir Dokič v roce 2000 vyveden z areálu dvorců ve Flushing Meadows. Měl pověst blázna a alkoholika, který dělal ostudu, kopal na turnajích do aut a napadal lidi. K dceři byl hrubý, ale pod jeho vedením se vyšplhala až na Venus a Serena WilliamsovyOtec trenér-samouk se pokoušel vychovat světové tenistky už z jejich starších sester. Vycházel však pouze z toho, co si přečetl v příručkách, takže starší dcery musely v newyorském Harlemu bušit míčkem do betonové zdi šest hodin denně. Což skončilo krachem. Teprve když se tréninku ujala jeho žena, reparát na dcerách Venus a Sereně se vydařil. Ale i potom držel vůdčí roli otec. Známý je především buldočím přesvědčením, že za jakýkoliv neúspěch jeho dcer může „rasistická“ kampaň. |
„Šlo o problémy zvenčí. Obrovské tlaky, ve kterých šlo o Dájinu váhu. Velkou roli v tom sehráli němečtí investoři a k nim se přidala Dájina matka. Stáli proti mně čtyři. Nemohl jsem dělat vůbec nic,“ tvrdí dnes Bedáň.
„Mnohem horší než Dájina třináctiletá zmařená kariéra bylo, že jsem tím ztratil dceru,“ dodává jedním dechem.
Byl ze dne na den bez práce a jeho dcera začala trénovat pod vedením jiných koučů. Bedáň prý už tehdy věděl, že se Daniela výkonnostně propadne.
Ale že spadne až do čtvrté stovky, to nečekal. Po dvou letech se k sobě vrátili a začali znovu trénovat, po řadě zdravotních problémů však Bedáňová kariéru ukončila.
Dnes si dodělává střední školu, na kterou neměla čas, a v Ostravě prý bez stresu trénuje talentovanou holčičku.
„Mockrát jsem přemýšlel, co jsem udělal špatně, ale můžu říct jediné: cesta na vrchol není o kompromisu. Bylo nevyhnutelné jít do konfliktu, a to i v rodině. Myslím, že bych ubral snad jen v tlaku na dceru, ale jinak se nedalo dělat nic jiného,“ tvrdí.
„Aby vaše dítě vítězilo i na světové špičce, nestačí jen podpora jednoho rodiče, ale celé rodiny, jako je tomu u Záhrobských. Není divu, že skoro všechna manželství v závodnických rodinách končí rozvodem. Důvodem je hlavně obrovský stres a cestování. Vždyť my jsme byli čtyřicet týdnů v roce v cizině!“
Že by kdysi nenechával dceři dost volnosti, si nemyslí. „Bral jsem to tak, že já jsem trenér a ona hráčka. Dája mohla chodit do kina, s kým chtěla, v tom jsem jí nebránil. Jenže jí bylo tehdy méně než sedmnáct a neměla skoro žádnou potřebu někam chodit. Nemohl jsem jí dát volnost, když o ni neprojevovala zájem. Dája se vším, co jsem pro ni dělal, tehdy souhlasila. Ale pak se během jednoho dne všechno zhroutilo,“ vypráví.
A dodává: „I Šárka Záhrobská kdesi říkala, že bez toho rodičovského tlaku to ve vrcholovém sportu nejde.“
Pro sport všechno
Pro rodiče, kteří sami byli ve sportu ve své době špičkoví, je navíc trénování dítěte možností, jak pořád u sportu zůstat.
„Miluju atmosféru závodů, spoustu lidí tam znám. Je skvělé to prožívat dál, i když už nezávodím. Díky Radkovi pořád můžu být při tom,“ řekl bývalý mistr světa v cyklokrosu Radomír Šimůnek, který trénuje svého stejnojmenného syna. „Samozřejmě bych to s nikým neprožíval tak jako s vlastním synem.“
Pro třiadvacetiletého Radka by nejraději i dýchal, kdyby to šlo. Šimůnkovi jezdí na půl roku trénovat do Belgie, odkud vyrážejí na jednotlivé závody. Protože se všechna kola a vybavení nevejdou snadno do letadla, je nutné je převážet po zemi.
Zatímco si mladý Šimůnek sedí v pohodlí v letadle, jeho otec řídí tisíce kilometrů po Evropě a vozí za ním výstroj. „Tehdy mi je táty vážně líto,“ povzdechl si Šimůnek junior.
Když se ho zeptáte na nejlepší radu, jakou kdy dostal, řekne okamžitě: „Když mi táta řekl, abych zkusil cyklokros. Dělal jsem spoustu sportů, ale až tenhle mě opravdu chytl. Jsem rád, že s ním můžu trénovat, protože chci být nejlepší, a proto potřebuju nejlepšího trenéra. Znáte někoho, kdo je v Česku lepší na cyklokros než můj táta?“ zdůrazní loňský vítěz Světového poháru.
Možná je to paradoxní, ale naprostá většina rodičů-trenérů je na své děti mnohem přísnější, než by byli na cizí. Nešetří je ani jim neulevují, naopak. Mateřské nebo otcovské pudy v sobě dokážou efektivně potlačit. „Snažím se k němu přistupovat objektivně a nekoukat na to, že to je můj syn. Trénuju ho prostě tak, jako jsem trénoval já. Ale někdy je venku strašné počasí a já ho přesto musím vyhnat ven. To mi ho je až líto.“
Šimůnek má syny dva. Mladšímu Dannymu je teď patnáct, a je tedy ve věku, kdy s cyklokrosem začal starší Radek. Otec ho podle svých slov do ničeho nenutí, ale je na něm znát, že by byl rád, kdyby i on začal na kole profesionálně jezdit. Z rodinného domku v Kamenici u Prahy by se tak stala malá stáj produkující závodní cyklokrosaře. A jakou roli zde plní matka rodiny Jana Šimůnková? Drží rodinu pohromadě, obstarává základní servis a stará se, aby všichni měli všeho dost. Na svém egu nijak nelpí, což dokazuje i to, že v legraci nazývá Belgičanku Marii, u níž Šimůnkovi každoročně bydlí, Radkovou „mámou na zimu“. I mladý Radek dokáže svou přítelkyni, kterou nazývá svým talismanem, na několik zimních měsíců kvůli sportu opustit. „Nedá se nic jiného dělat,“ říká s pokrčenými rameny.
|
"U oběda s tátou o tenise nemluvíme"
Dají se na sousedních kurtech zaslechnout rodiče, kteří si na svých dětech léčí mindráky, že sami ničeho nedosáhli? Nikdy jste o tatínkových trenérských metodách nepochybovala? Nepomyslela jste na změnu trenéra? Jaký mělo vlastně vliv na váš výkon, že vás začal trénovat? Přesto - má rodičovský trénink i nevýhody? |
Myslíte, že byste to bez nevlastního táty, který vás trénuje, dotáhla stejně daleko?
