A další společenské akce? Často vyrážíme s manželkou do kina. Naposledy jsme viděli šílenou blbost - Loď duchů.
Většinou si film vybíráme na internetu, ale někdy až přímo na místě, v kině. Na komedie se vždycky chytnu. I na akční filmy, dokážu u nich krásně vypnout. Ovšem letos mě nejvíc nadchlo Pupendo.
Do divadla bych se vypravil rád, kdyby zbyl čas. Mám spoustu kontaktů na herce, účinkoval jsem i v pořadu Na kus řeči s Miroslavem Donutilem. Zval mě na další představení, ale znáte to...
Stejný problém je s plesy. Miluju je! Bohužel, většinou se konají v lednu a únoru - a to už jsem v plné přípravě.
Z anket je mojí jedničkou Sportovec roku, má zvláštní náboj, potkám při něm i sportovce z jiných odvětví. Nejradši jsem si povídal s Robertem Reichlem. Příležitostně si mailujeme a telefonujeme.
Tragické naopak bývá vyhlášení Atleta světa v Monte Carlu. Je neuvěřitelně zdlouhavé! Sedíte, čučíte a nakonec dostanete jednu otázku. Nejvíc mě zklamaly výsledky českého Atleta roku před dvěma lety. Dopředu jsem je neznal, o to víc jsem pak byl rozmrzelý. Ale když mi nestačí na vítězství ani světový rekord, co potom?
Překvapilo mě, kolik atletů za mnou po vyhlášení přišlo. Je to nespravedlnost, říkali. Tehdy jsem si slíbil, že si už nikdy žádnou anketou nenechám zkazit chuť.
Od té doby nic neočekávám, je mi šumafuk, kolikátý skončím - i když v letošním Atletovi roku by to snad mělo být jasné.
Ráno před vyhlášením si ještě zatrénuju, potom k nám ze Smržové u Hradce Králové přijede maminka. Ve čtyři odpoledne začíná v hotelu Ambassador generálka.
Mimochodem, generálky nesnáším. Když pak mluvím na ostro, mám pocit, že jsem už všechno řekl při generálce - a že se vlastně jen opakuju.
