A rozhodně si nevedl jako ostýchavý "nováček". Ba naopak.
Desátý hráč světa se od začátku třináctikolové soutěže pohyboval na předních příčkách. Okusil i průběžné vedení. A nakonec se ziskem sedmi a půl bodu skončil na děleném druhém místě spolu s Arménem Aronianem a Ázerbájdžáncem Radžabovem. O půl bodu za vítězným Ukrajincem Sergejem Karjakinem.
"Uspět v takovém turnaji, odehrát ho celý na špici a bojovat o první místo je moc příjemné," pochvaloval si třicetiletý slovenský reprezentant.
Odpovídá dělené druhé místo vašim snům před turnajem? Nebo je to umístění až nad plán?
Těžko říct. Kdybych před turnajem věděl, že budu mít takový bodový zisk, byl bych asi spokojený. Na druhou stranu se to trošku mísí s mírným zklamáním, protože jsem měl nadosah i první místo. Kdybych možná vcelku zbytečně neprohrál s Karjakinem, teoreticky jsem mohl mít velmi slušné šance na vítězství. Ale samozřejmě spíše převládá spokojenost.
S pozdějším vítězem Karjakinem z Ukrajiny jste prohrál v devátém kole. Byla to klíčová partie, která vás připravila o triumf? Před ní jste byl sám v čele.
I pak bylo ještě relativně dost kol do konce. Nedá se říct, že bych turnaj vyhrál, kdybych neprohrál. Mohlo se to vyvíjet ještě jinak. Spíše mě mrzí vzhledem k průběhu. Po zahájení se mi povedlo celkem snadno vyrovnat díky dobré přípravě. Potom jsem ale udělal několik nepřesností. Soupeř hrál velice důsledně, snažil se vymáčknout z minima maximum. Bohužel s mojí pomocí se mu to povedlo.
Když se za turnajem ohlédnete, najdete i další partie, v nichž jste mohl získat o půl bodu víc, abyste se dotáhl na Karjakina?
Těžko říct. Prohrál jsem ještě s Aronianem. Nebyl jsem ale úplně maximálně připraven na variantu, která se hrála. Prohrál jsem relativně zaslouženě. Byla to však partie, která mě až tak dramaticky nemrzí. A že bych někde něco zahodil? Možná v předposledním kole jsem měl po zahájení dobrou pozici s Radžabovem, mohl jsem možná ještě víc bojovat o první místo. Ale jinak si myslím, že turnaj proběhl z mého hlediska relativně objektivně. Partie, které jsem měl vyhrát, jsem vyhrál. Nemůžu být nespokojený s kvalitou hry.
Určitě bylo hodně cenné, že jste se z obou porážek dokázal rychle oklepat. Souhlasíte?
Já jsem to především nijak zvlášť neprožíval. I když prohry byly nepříjemné, dokázal jsem jít dál. Na první porážku jsem odpověděl dvěma výhrami s nejvýše nasazenými hráči Morozevičem a Ivančukem. To prospělo psychice. Zejména partie s Ivančukem s černými. Ta byla nejen výsledkově, ale i kvalitativně velice dobrá. Vyhrála i cenu pro nejlepší partii kola, kterou každý den udělovali experti. Někteří hráči mi říkali, že ve Wijku hrají třeba už čtyři roky a že ještě nezískali tuto cenu. A já ji dostal dvakrát. Je to poměrně prestižní záležitost.
Za kterou partii jste ještě dostal ocenění?
Za partii s Adamsem ve druhém kole. Možná nebyla tak do očí bijící. Ale použil jsem poměrně vzácné zahájení, které se začalo hrát někdy v roce 1850. To bylo něco hodně archivního a málo používaného. Pak jsem dobře hrál až do konce. Bylo to celopartiové dílo.
Ještě zpět k porážkám. Ve třináctikolovémturnaji je asi hodně důležité hodit rychle za hlavu klopýtnutí, protože v tak dlouhé soutěži moc neznamená. Co vy na to?
Samozřejmě je lepší pokusit se projít turnajem bez prohry. Ale na druhou stranu jsem měl relativně vysoký počet vyhraných partií. Víckrát než já vyhrál jen vítěz. Je strašně důležité dokázat se po porážce zase vrátit zpět do hry případnými výhrami, i když v takhle vyrovnaném poli je to dost těžké. Ale dařila se mi příprava, takže to bylo dobré.
Stále jste se držel na prvním místě nebo těsně za špicí. I to bylo určitě velké plus pro psychiku, že?
To bylo určitě hodně motivující. Člověk se pak možná dokáže ještě víc koncentrovat. Důležité bylo i to, že jsem cítil, že není čeho se bát, když se turnaj rozběhl dobře. Poznal jsem, že mohu hrát s nejlepšími hráči světa. Podařilo se mi najít slabší body v jejich přípravě a využít toho. To bylo povzbuzující.
Kromě vás se turnaje zúčastnili další čtyři hráči z první světové desítky. Morozeviče s Ivančukem jste porazil, s Carlsenem a Radžabovem jste remizoval. Neprohrát s těmi esy je velmi cenné.
Ale prohrál jsem s Aronianem.
Ten není v první desítce.
Vlastně ne. Já ho beru tak, že se stále drží nahoře a že tam patří. Je pravda, že Morozevič s Ivančukem nepřijeli na turnaj s nějakou oslnivou formou. Ale i tak je to cenné. Vždyť třeba Ivančuk dokázal porazit vítěze Karjakina. Z toho je patrné, jak jsou hráči nevypočitatelní a jak jsou jejich výsledky těžce odhadnutelné. Ale je to samozřejmě příjemné, když porazíte nejvýše postavené hráče na žebříčku.
O nevyzpytatelnosti svědčí i triumf Karjakina, který nebyl hlavním favoritem. Byl až jedenáctým nasazeným hráčem soutěže.
To jo. Ale situace před posledním kolem ukazovala, že pravděpodobně dojde k nějakému překvapení. V čele bylo šest lidí, což je opravdu rarita. To byl důkaz, že i špička se vyrovnala. Při absenci dvou nejlepších hráčů světa Topalova s Ánandem nebyl ze začátku v turnaji úplně jasný favorit. Samozřejmě je trošku překvapením, že vyhrál Karjakin. Klidně ale mohl vyhrát i Dominguez a bylo by to stejné překvapení. Nebo já. To by bylo to samé. Potvrdilo se, že letošní startovní pole bylo hodně vyrovnané a že každý mohl uhrát dobrý výsledek.
Ten se podařil i vám. Berete ho jako další důkaz, že se zabydlujete v absolutní světové špičce?
Těžko říct. Pro mě to bylo důležité zejména z psychologického hlediska po turnaji v Číně, kde jsem nebyl spokojen s výsledkem. Věděl jsem, že je potřeba něco zlepšit. Proto jsem se hodně připravil naWijk, který je hodně sledovaný. Ale nějaké zabydlení mezi špičkou nijak zvlášť neprožívám. Vždyť ani nemám žádné další pozvánky na turnaje. Zatím je potřeba počkat s hodnocením, jak Wijk ovlivní další moji budoucnost.
Turnaj ve Wijku ale skončil v neděli. Dá se čekat, že nějaké další pozvánky na vaši adresu dorazí.
Některé turnaje ale začínají už za chvíli. Třeba v Linaresu. A účastníci jsou téměř jasní. I mezi hráči se tak nějak ví, kdo už má nějaké pozvání. Nemyslím si, že by nějaká pozvánka byla reakcí přímo na Wijk, ale spíše na postavení na žebříčku.
Momentálně to však neřeším. Jsem rád, že se turnaj podařil a že můžu trošku odpočívat.
V prosinci jste hrál superturnaj v Číně. Odpočinek asi potřebujete jako sůl, že?
Hlavně ho potřebuji po Wijku, kde se hrálo na třináct kol, což je taková rarita. Většinou se hraje na devět nebo deset kol. Navíc obsazení bylo perfektní. Každý den se hrála těžká partie. Jsem celkem unavený. Ale po takovém výsledku je to mnohem příjemnější, než kdybych skončil v poli poražených.
Ve Wijku jste hrál podruhé a znovu jste uspěl. Stává se toto nizozemské městečko vaším dalším oblíbeným místem po Sarajevu, kde se vám tradičně daří?
Těžko dělat závěr po dvou turnajích. Je ale pravda, že mi tamní šachová atmosféra vyhovuje. Je velice příjemná, hraje tam spousta známých hráčů. Svým způsobem je to podobné tenisovémuWimbledonu. Je to tradiční turnaj, je velice prestižní se na něj dostat. A je výjimečný tím, že se tam prakticky nic nemění. Stejný hotel, stejná hrací místnost, rozhodčí mění jen vzácně, hraje tam nejužší špička. Doufám, že seWijk stane pro mě něčím podobným jako Sarajevo.
