Ne, žádnou ženu nehledejte. Tohle je ryze pánská jízda. Tým Liquigas na Tour, toť 24 velmi opálených mužů. Ještě tak možná na Giru, tam byste mohli potkat šéfku marketingu stáje Barbaru Vismarovou.
Jenže Giro je úplně jiný příběh. "Pro nás je důležitější a víc stresující než Tour. Giro je doma. Na něm potřebujeme o 10 lidí větší štáb," vysvětluje Paolo Barbieri, mladík s tváří čertíka, tiskový mluvčí stáje.
A tak zatímco třeba o cyklisty týmu BMC pečují na Tour americké masérky Keyce a Trudi, u Liquigasu i jejich džob zastanou chlapi. "Je to otázka kultury," říká Barbieri. "Americké a britské týmy jsou zvyklé, že ženy v jejich zemích pracují. V Itálii to tolik obvyklé není."
Á propos, kulturní rozdíly: proč myslíte, že si Liquigas přivezl na Tour vlastního kuchaře Massima Carola? "Ááá, nemám nic proti Francouzům, ale pro nás jsou hlavní těstoviny. A ty tady buď nemají, nebo je vůbec neumí připravit. Zato v Itálii nás při Giru uspokojí jakákoliv restaurace."
Sky je na Měsíci, my vítězíme
Celá ta pánská kumpanie Liquigasu užívá během Tour jeden speciální autobus firmy Man, jeden kamion a pět automobilů Fiat, jak jinak než v zelenomodrých barvách jejího chlebodárce, výrobce plynových bomb Liquigas.
Autobus stáje Liquigas
Autobus je nový, pohodlný, za 400 tisíc eur. "S týmem Sky nás neporovnávejte, ten má bus mimo reálné dimenze," žádá Barbieri.
Stáj Sky, nejbohatší v branži, se inspirovala týmy formule 1 a výsledkem je obří černé Volvo 9700 s kosmickým designem. Uvnitř má 9 kožených křesel ve stylu letecké klubové třídy, polohovatelných do 100 stupňů, každé s laptopem, sluchátky a iPhonem. Ale i měsíční osvětlení, navržené psychiatrem Petersem, jež přispívá k uvolnění jezdců.
Ovšem zpět z Měsíce na Zem. Autobus Liquigasu technologií NASA nedisponuje, zato je ověnčen titulem z Gira (co by za to ve Sky dali, že?). Než opustí tuto Tour, bude mít na tachometru o 7 000 kilometrů víc a na palubě 24 utahaných mužů.
Housky vozí z Itálie
Ranními ptáčaty jsou mechanici. V 6:30 budíček, od sedmi chystají kola. V půl osmé se schází štáb na snídani. Před devátou budí doktor Emilio Magni cyklisty. Tiskový boss Barbieri pro ně z internetu tiskne články z italských novin, po ruce jsou i ty francouzské.
Ivan Basso se zlobí, pařížský L´Equipe o něm píše, že se na hotelu dohadoval o ceně wi-fi. "Jen jsem se ptal, jak se připojím!" Druhý den tiskne L´Equipe omluvu.
Ivan Basso, jedna z celebrit stáje
Maséři během snídaně připravují jídlo na den: velké bagety pro štáb a lehce stravitelné minihousky, které dostanou při etapě cyklisté. Houstičky jsou Made in Italy, což zařídil mechanik Lucio Marinato, synek majitelů pekařství.
"Ivan je má rád s medem," prozrazuje na Bassa. A Roman? Lucio tápe. "Hej, Yankee, co má rád Roman?" Napovídá masér Yankee Germano: "Ten jí všechno. Se šunkou, s meruňkovou marmeládou, s čímkoliv."
Porada: 10 minut
Už v 10:30 vyráží kamion, naložený zavazadly a řízený jedním z masérů, do hotelu u cíle etapy. Cyklisté odjíždějí v autobusu na start, lídři Basso a Kreuziger na dvou předních sedačkách. V burgundském Tournusu, na nábřeží řeky Saony, se v sobotu před polednem řadí mezi 22 parkujících týmových autobusů, vedle Armstrongova RadioShacku.
Manažer Roberto Amadio si pět minut šušká s kolegou od konkurence Johannem Bruyneelem. Že by dohady o koalici? "Jsme Liquigas a jedeme vlastní taktiku," říká Amadio. "Závod ukáže, jestli si s někým pomůžeme."
Mechanici rovnají u autobusu kola, každé za 250 tisíc korun, ale cyklisté ještě zůstávají uvnitř, kde sportovní ředitelé Zanatta a Scirea vedou týmovou poradu.
Dva klíčoví muži stáje Liquigas, sportovní ředitelé Scirea (vlevo) a Zanatta.
Podle obtížnosti etapy trvá 5 až 10 minut. Zanatta už večer před půlnocí nastudoval profil první horské etapy, šířku silnic, předpověď počasí. "Chlapci chápou velmi rychle, plán je jasný."
Tři domestici ohlídají čelo pelotonu a úniky po startu, další dva do 100. kilometru. "Do posledních kopců pak s Romanem a Ivanem zůstane co nejdéle Sylvester," jmenuje Zanatta polského vrchaře Sylvestra Szmyda.
Někdo si ještě dá kolu, jiný si dopřeje kafe či rychlou masáž nohou. Do uší si připnou sluchátka – a jdou na start. Mluvčí týmu Barbieri i týmový autobus se vydají do cíle po silnicích mimo trasu. Do Les Rousses přijíždějí dvě hodiny před cyklisty. "Teď připravujeme závodníkům pozdní obědy," ukazují. V devíti plastových boxech se jmenovkami cyklistů je rýže se šunkou.
Po etapě jsou v autobusu nejžádanější sprchy. Na prostoru 1 x 2 metry jsou tři. Platí: kdo dřív přijde... "Takže v horských etapách mám výhodu," těší Kreuzigera.
Na Tour jsou dny delší
Armstrong se kdysi při cestách z horského cíle do hotelu vozil helikoptérou, aby se nezdržoval ostatními a pozemní dopravou. Lídři Liquigasu čekají na pět domestiků, kteří v "grupettu" sprinterů chytli ztrátu 22 minut. Až potom všichni v autobuse jedou do hotelu.
Kreuzigerovo kolo s číslem 44 čeká před startem další etapy na Tour de France.
Večer mechanici zevrubně kontrolují kola, řidiči čistí autobus, kvinteto masérů je přetížené (lídři mají přednost), sportovní ředitelé obcházejí jezdce, rozebírají etapu.
V devět se večeří. Pro pobavení mužstva jsou tu rozesmívači, maséři Yankee i Francesco a z cyklistů Bělorus Kuščinskij. "Vtípky pomáhají k relaxaci," říká Barbieri. "Kuščinskij nikoho nešetří. Ne každý je na jeho hlášky připravený," tvrdí dánský domestik Brian Vandborg. Příklad? "Kdepak, to vážně nemůžu citovat."
Štáb po večeři sleduje v autobusu italskou televizi, cyklisté jdou okolo 23. hodiny spát. "Na Tour vám připadá, že dny jsou delší než obvykle," říká Vandborg. "Šest hodin na kole, dlouhé přejezdy, pozdní večeře. Složitý život." Ráno však bude opět připraven pomáhat svým kapitánům.
