Jaroslav Huleš zemřel z vlastní vůle a zbytečně brzy, ve třiceti letech. Určitě překvapil všechny. Znali ho jen jako usměvavého, temperamentního, neposedného. Pokud měl hovořit, zdržoval se dlouhých řečí. Vše raději zestručnil.
"Když si budu stěžovat, stejně mi nikdo nebude věřit," tvrdil. A tak si nestěžoval, že do něj někdo při vysoké rychlosti v závodě strkal. Nebo že neměl dobrou motorku. Vždycky mávnul rukou.
Co bylo platné, že rozbory ze závodních okruhů potvrzovaly jeho schopnost jezdit rychle v zatáčkách, když nikdy neměl tovární motocykl, který by mu umožnil doopravdy se porovnat s nejlepšími jezdci.
V Blatné to bylo smutné loučení. Většina přítomných se nezdržela slz, když slyšeli slova o přesto úspěšné kariéře Jaroslava Huleše.
Dva kluci v černém a s číslem 39, s nápisem, že jsou z fan klubu jezdce, kteří drželi s růží v ruce čestnou stráž, měli přilby. I oni plakali.
Motocyklový sport připomínaly i některé věnce z pneumatik. Nebo motocyklisté, kteří přišli v kombinézách a s helmami v ruce.
Jen a jen smutek. Vzlyky a také hlasitý pláč. Mezi smutečními hosty byli snad všichni, co se s Jaroslavem Hulešem kolem motocyklů sešli. Lidé z Brna, Prahy. Neváhali a přijeli se naposledy rozloučit se závodníkem, který začal jako první ničit propastný rozdíl mezi českými a zahraničními silničními motocyklovými jezdci.
Nejdříve si nikdo neuměl představit, že by se na startovní čáru v mistrovství světa silničních motocyklů zase po letech postavil Čech. Nikdo si neuměl představit, že by se český jezdec dostal do první desítky startovního pole. A nikdo si neuměl představit, že by vodil startovní pole, jako se to Jaroslavu Hulešovi při jedné z Velkých cen Japonska v Suzuce povedlo.
Vše je marné. Jaroslav Huleš už není mezi živými.