Zdánlivě to vypadalo jako skvělý plán. Jan Souček, trenér deblkajakářů Jakuba Špicara a Jakuba Zavřela, vypočítal: Když dojedou jeho svěřenci v rozjížďce první nebo druzí, budou mít v semifinále výhodnější soupeře.
Celé čtvrteční dopoledne si kvůli tomu kreslil na papír varianty postupových klíčů a dumal, jak zajistit „svým“ závodníkům co nejlepší pozici.
Trenér Jan Souček zkoumá postupové varianty pro své svěřence na deblkajaku.
Proč taková věda? „Celé závody se řídí postupovým klíčem, podle kterého se určuje, jaká loď zamíří do kterého semifinále. Háček je v tom, že klíče jsou dva, aby si to nikdo nemohl spočítat. Oficiálně se losují, ale máme informace, že to tak někdy není. Například tady,“ prozradil Souček.
Nakonec vypozoroval, že v Miláně se oba klíče pravidelně střídaly. Spočítal, která varianta by pro jeho svěřence mohla být výhodnější. A využil výhody, že Špicar a Zavřel jeli v poslední dopolední jízdě.
Před jejím startem oba čekali u břehu na informace. Vypočítaná taktika pro ně nakonec příliš neměnila - potřebovali skončit první nebo druzí. „Pokud chtějí být na olympiádě, nemůžou být v rozjížďce čtvrtí,“ věděl Souček. I tak si přál, aby je povedená rozjížďka poslala do lepšího semifinále.
„Jde i o štěstí. V semifinále mohou dostat dva medailisty,“ věštil Souček.
Složení semifinále nakonec vyšlo dle jeho přání, ale ani tato „výhoda“ nepomohla. Český deblkajak skončil v boji o finále třetí a nedokázal postoupit ani časem.
Lodě otírat jedině po směru
V touze po co nejlepším umístění kanoisté využívají i jiné „fígle“. Snaží se mít co nejvíc naleštěnou loď. „Je to spíš psychická záležitost. Ale teoreticky by to pomoct mělo,“ líčí Souček. „Loď s lepším povrchem by měla mít tření o vodu menší. Divy to neudělá, ale cíle bývají těsné.“
Tradičním rituálem je otírání lodí, které se děje vždy po jejich směru. „Proti se nesmí. Ale je to spíš otázka pověrčivosti,“ vykládá Souček, který sám získal bronz na čtyřkajaku na světovém šampionátu 2010.
Zvláštní rituál dříve dodržovali členové slovenského čtyřkajaku. V depu nasedali do lodě tak, aby měli špičku lodě směrem do cíle. A do startu tak vždy museli kousek zacouvat. „Všichni se divili, co blbnou,“ vzpomíná Souček.
Na mistrovství světa jsou sportovci ochotni obětovat úspěchu leccos. Ne vždy to ale skutečně na medaili stačí...
