V Heerenveenu je čtyřvrstvý a silný pět centimetrů. Zespodu je chlazen labyrintem trubek o průměru tři centimetry, v nichž proudí solný roztok.
Pro vytrvalce by měl mít led teplotu minus 7 stupňů a hustší strukturu, pro sprintery jen minus 5.
Proč ten rozdíl? „Měkčí led se totiž netrhá a víc drží brusli,“ vysvětluje trenér Petr Novák. „A sprinteři při té jejich rychlosti potřebují, aby je víc vedl.“
Závodní led se vyrábí z odmineralizované vody, která snižuje tření mezi povrchem a noži. Ten heerenveenský platil pravidelně za jeden z nejlepších na světě. Jenže na letošním mistrovství světa i Martina Sáblíková už po trojce tvrdila: „Tentokrát je dost těžký.“ Koncovky vytrvaleckých závodů se tak u mnoha závodnic proměňovaly v „boj o přežití“.
„Viděli jste? V posledních kolech tu 90 procent holek kolabuje, mele z posledního,“ poukazuje Novák. Což ovšem nebyl případ Martiny Sáblíkové.
Těžký led je nežádoucí. „Zpomaluje. Ubírá vám kyslík. Je na něm problém bruslit správně technicky. Musíte pak techniku měnit. Na rovinkách se na těžkém ledu přidává zhruba o dva kroky navíc,“ říká český kouč.
V průběhu závodů ztrácí těžký led lesklost a šedne. Faktorů, způsobujících tento stav, je více: vlhkost, teplota, cirkulace vzduchu, množství diváků. „Otevřou se vrata, dovnitř vjede rolba, s ní vletí do haly teplý vzduch a už je zle. Zvlášť když je venku tak jako dneska,“ povídá po poledni Novák. Venku svítí slunce, teploměr ukazuje plus šest.
Technici se dva metry nad oválem snaží udržet stálou teplotu 16 stupňů a u stropu arény 23 stupňů, čímž má být dosaženo ideálního proudění vzduchu. Pokud se jim to nepovede, led se v zatáčkách drolí, což vede i k pádům.
Dvě rolby při každé úpravě ledu „oholí“ jeho vrchní tři milimetry horkou, 70stupňovou vodou, aby dráhu co nejvíc uhladily.
Už na hrách v Salt Lake City 2002, na tamní dráze mnoha světových rekordů, se technici chlubili moderním přístrojem kontroly klimatu v hale. Organizátoři olympiády ve Vancouveru 2010 poté představili Oko na ledu, což byl 24hodinový monitorovací systém. Jenže když se jim rozbily obě rolby a namísto hladkého ledu vyrobily během závodu na oválu jezírko, žádné Oko je nespasilo. Museli povolat náhradní rolbu a závod takřka na hodinu přerušit.
„My tu máme u oválu celkem 30 čidel na kontrolu teploty,“ vypočítává technik v Heerenveenu.
Obecně platí: nejrychlejší časy se jezdí na krytých vysokohorských drahách. O světové rekordy spolu soupeří dvě z nich, které jsou položené nejvýše: v Salt Lake City a Calgary. Led tam technici zrychlují i pečlivě utajovanými přísadami.
Také machrům z Heerenveenu se v roce 2007 ve zdejší nížině u nizozemských kanálů natolik povedl, že Sáblíková tehdy po něm letěla za časem 6:49,31 na 5000 metrů - nejrychlejším, jaký byl kdy na nížinných drahách na této distanci dosažen. Letos si však na zdejším oválu vzpomněla spíše na těžký a pomalý led při pohárech v Obihiru a Soulu.
Když potom v pátek dokázala i na letošním podkladu dráhy zvítězit za 6:52,73, trenér tvrdil: „Na takovém ledu je Martinin dnešní výkon srovnatelný s jejím osm let starým časem 6:49.“
Ale ať už je led jakýkoliv, platí Novákova zásada: „Závodník nesmí hledat v jeho kvalitě omluvu.“ Je přece pro všechny stejný. A na mistrovství světa jde o medaile. Není podstatné, v jakém čase je získáte, jen musíte být rychlejší než vaši soupeři.
A Martina Sáblíková i Karolína Erbanová je mají.