Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Růžový dres z Gira dlouho ležel v banánové krabici, říká cyklista Hruška

Cyklista Jan Hruška | foto: ČTK

6 2010
Jmenuje se Jan Hruška a je mu 35 let. Kariéru dojíždí na horských kolech v českém týmu Volvo Auto Hase a je opálený od usilovné práce na zahradě. Přesně na den před deseti lety však oblékl druhý nejcennější dres cyklistického světa: růžový trikot pro lídra italského Gira.

Ve službách španělské stáje Vitalicio Seguros si tehdy o něj řekl vítězstvím v prologu ve vatikánských uličkách. A jeho život se rázem změnil. "Vidíte, ani mi nedošlo, že už je to deset let," směje se.

Kdo je Jan Hruška

V profipelotonu 1997–2007, vítěz 2 etap na Giru 2000, celkově čtrnáctý. Úspěch mu pomohl i k přestupu do elitního týmu ONCE, ale etapové primáty už sbíral jen na menších kláních. Aktér Tour i Vuelty.

Máte stále ten růžový dres?
Visí u mě v kanceláři. Dlouho ležel v banánové krabici s ostatními dresy. Teď jsem se konečně donutil nechat ho zarámovat. Sám o sobě pro mě až tak moc velký význam nemá, důležitější jsou pro mě vzpomínky. Ty špatné se s léty vytrácejí, zato ty dobré zůstávají. Ale vždycky, když mě při tréninku bolí nohy, vzpomenu si, jak mě bolely tenkrát – a hned mi to jde snáz.

Řekl byste, že ten vatikánský prolog, to byl váš největší závod?
Spíš nejvýraznější. Největší pro mě byla horská časovka na stejném Giru, kterou jsem také vyhrál. Kopce mi nikdy moc nešly, a přitom jsem ji vyhrál rozdílem třídy! V prologu to naopak byla otázka pár centimetrů. Ale právě ten prolog mi úplně otočil život.

Jak?
Tou daní za slávu. Najednou jsem ztratil velkou část soukromí. Jistě, bylo to finančně zajímavě vyvážené, ta rovnováha naštěstí funguje. Ale už bych nechtěl být slavný, už nikdy bych se za tím nehnal. I když vím, že sponzoři nás platí, a proto chtějí, abychom byli mediálně vidět. K vítězství patří povinnosti, nedá se to od sebe odseknout.

Ale tehdy, když jste se ve Vatikánu oblékal do růžového trikotu, vychutnával jste si to, ne?
Ani jsem si to neužil, to si dodnes vytýkám. Byl to takový fofr, zleva zprava strašné zmatky, rychle na pódium, rychle na tiskovku, úplný kolotoč. Dochází mi to možná až dnes. Pocit to byl rozhodně příjemný.

Rázem vám chodila gratulovat cyklistická esa?
To byla další změna. Druhý den v etapě ke mně jezdily největší hvězdy. Třeba Cipollini. Ukázal mi zdvižený palec, řekl: Dobrý. Já na něj jen koukal, bylo to poprvé, co na mě promluvil. Pro mě byl Cipollini ikona, která se hned tak s někým nebaví, muž s obrovským respektem v pelotonu.

Tehdy prý bylo běžné, že když se některý z jezdců pokoušel o únik a Cipollinimu se zrovna nechtělo závodit, tak si pro odvážlivce osobně dojel a seřval ho.
Přesně tak to fungovalo, hlavně v Itálii. Tam měl Cipollini největší slovo, na Giru to bylo pomalu jak cyklistická mafie. Když on řekl "teď 10 kilometrů pojedeme pomalu", nikdo z celého pelotonu si nedovolil nastoupit. Jenže ta doba je pryč.

A proto se změnilo i Giro?
Změnila se celá cyklistika. Jednak je čím dál rychlejší, jednak razantně nastoupila mladá generace. Dřív přicházeli mladí do profipelotonu postupně a staří vlci si je vychovávali, aby dodržovali jejich nepsaná pravidla. Ale teď přišla velká vlna mladých, které už si ti staří vychovat nedokázali. Začala éra mladého, agresivního ježdění.

Jak moc je Giro jiné než Tour?
V tom, že na něm 70 procent cyklistů závodí a 30 procent ho jen objíždí a chystá se na Tour. Na Giru bývají úvody etap pomalejší. Na Tour se jede od startu do cíle naprostý doraz. Tam chce závodit 100 procent lidí – a když nemohou vyhrát, chtějí aspoň ujet.

Máte svého favorita letošního Gira?
To si neodvážím tvrdit, pozoruju všechno jen zpovzdáli. Určitě Italové udělají, co se dá, aby jim vítězství nesebral cizinec. V tom před nimi smekám. Když je Ital průběžně druhý a vede cizinec, dokážou se semknout italští jezdci napříč různými týmy jen proto, aby vyhrál domácí borec a ne někdo odjinud. V českém pelotonu bohužel platí často pravý opak: ať radši vyhraje cizinec než někdo z konkurenčního českého týmu.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze