Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Rusáci měli místo otěží gumu z kola, vzpomíná dostihový šampion Vítek

Velkou pardubickou si František Vítek nenechá ujít - ilustrační foto. | foto: MF DNES

14 2010
To bylo slávy, když před 45 lety dobyl svůj už druhý triumf ve Velké pardubické. Od té doby na nejslavnějším českém dostihu chyběl František Vítek jen jedinkrát, když se místo něj byl ve Francii podívat na legendárním Arku. Jinak se vracel do Pardubic coby žokej, trenér, divák, stále plný energie.

Letos si vsadil stovku na vítězství Valldemosa, tajný favorit však spadl už na Taxisu. Prvenství Josefa Váni pak považoval Vítek za spravedlivé. "Je pravda, že Stromského trochu zavřel, ale to je normální, nic výjimečného. Kdyby Stromský pobídl Amant Grise dřív, mohli zvítězit. Naopak Pepík Váňa mohl doplatit na svou chybu, že v konci přestal jezdit."

Josef Váňa je nyní mediální hvězdou. Jak jste si kdysi užíval slávu vítěze vy sám?
Hlavně v roce 1963 při mém vítězství s Koranem to bylo velké. Protože poprvé po šesti letech nevyhráli Rusáci.

Porazit je bylo pro vás tehdy stejně prestižní jako pro hokejisty?
No jasně, všichni jsme po nich šli. Tenkrát je chystali na military na olympiádě v Římě, ale nakonec tam s nima nejeli. Tak je vrhli na Pardubice a několik let z toho žili. Ale ti koně zkusili moc.

Drsný trénink?
A jak. Dorazili sem z Ruska třeba s 35 koňma a zbylo jim jich osm. Jezdili i měsíc dopředu, protože jim to Státní závodiště Praha platilo. Když přijeli, místo otěží měli gumu z kola, i sedla jim kupovali. Ovšem ty koně měli vážně dobré. Zato u nás se tehdy posílali na překážkové dostihy koně, co na rovinách nevydrželi, nestíhali, nebo byli pospravovaní po zranění. Až v roce 1960 tu vybrali 12 dobrých koňů z Chuchle a my čtyři kluci jsme s nima šli pracovat do Poděbrad na jízdárnu.

Takže jste vlastně stál u zrodu specializace na steeplechase v Československu?
No jo. Odtud pak vyšel Koran a další vítězové. A já si splnil sen a jel Velkou. Pocházím od Nechanic, s tátou jsme jezdili do Pardubic na dostihy každý rok už od mých dvanácti let. Ráno v půl páté autobusem do Hradce Králové, odtud vlakem do Pardubic, na starém nádraží jsme si dali párek a šli na závodiště.

Jak jste se coby žokej uživil?
Základní plat jsem měl 640 korun. Dotace dostihů byly malé, třeba ve Velké 4000 korun za první místo, z toho já dostal 3 procenta. Dnes mají ti kluci minimálně šest procent. Za odježděný dostih nám platili 35 korun, dneska je to až 900. Navíc dostihů bylo málo a jezdců víc. V Pardubicích se běhalo jen třikrát za rok plus Velká.

Šlo stále ještě o dobu, kdy komunisté stále dostihům nepřáli?
V roce 1963 už to bylo přece jen uvolněnější než na začátku 50. let, kdy je komunisté brali za buržoazní sport. Vstříc tomu nešli. Dostihy drželo na statkách pár lidí. Nejdřív museli splnit normy na mlíko a maso a teprve pak mohli mít dostihové koně. Jinak šli koně do háje.

Které ze dvou vítězství ve Velké bylo pro vás krásnější?
Asi to druhé s Mocnou v pětašedesátém. Na vodě jsem jí už ležel na krku, ale ona mě svojí silou hodila zpátky. Palyzová s Kavaletem mi utekla o strašné délky, takže po Havláku jsem si říkal: Fajn, jsem druhej. Jenže najednou jsem viděl, že se k nim blížíme. Dodnes v duchu slyším, jak pod námi šustilo na dráze přemrzlé listí z topolů, Mocná se natahovala a já věděl, že vyhrajeme.

A nejhorší chvíle?
O rok předtím. Jezdil jsem Bytčana v Ceně Wisly. Dobrý koník, ale už nebyl zdravý po nohách. Přesto vedení statku rozhodlo, že musí běhat. Šli jsme na haďák, on už nemohl, navícmě nějaký Rumun nabral do ramene a vyrazil mi ho. To rameno mi zase hodili zpátky, jenže když jsem se vrátil, bylo už po Koranovi. Na vodě si ve Velké zlomil nohu.

Dokážete si představit, že byste byl žokejem do svých 58 let jako Josef Váňa?
To bych ani nechtěl. Já končil ve čtyřiatřiceti.

Dnes děláte co?
Pořád lítám kolem koní a kolem synátorů. Trénovat jsem přestal v roce 2006. Teď mám jednoho svého koníka, Radara, tak na něm sportuju. Když je kde, zaskáčeme si. Proč bych si nezaskákal?







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze