Byla průkopnicí. Český jachting přivedla Lenka Šmídová do světové špičky. Čechům přiblížila sport, který byl pro mnohé exotický. Zažila tři olympiády a na žádné neskončila hůře než sedmá.
Byla zároveň světoběžnicí. Žila v Česku, na Floridě, v Austrálii i na Novém Zélandu. Plavila se po vodách celého světa. Teď je především matkou. Desetiměsíční dcera Viktorka spí vedle ní. "Mateřství změní život každé ženě. A sportovkyni dvojnásob," říká.
Zda dokáže být nejen matkou, ale znovu i jachtařkou, to je teď její dilema. Nejde jen o chuť. Rozhodne, zda najde sponzory.
Nedávno obeplula svět 16letá Australanka, sama na jachtě. Jejím rodičům vytýkali nemístný hazard. Jak se na takový podnik díváte coby novopečená matka?
Souhlasím s tím, že to byl hazard a risk. Ale kolikrát platí, že risk je zisk. Když její rodiče souhlasili a ona to chtěla... (pokrčí rameny)
Je pro vás obeplutí světa výkon, o němž si řeknete: To je tedy něco! To bych chtěla taky!
Je to neuvěřitelný, úžasný výkon. Já bych to nezvládla ani v pětatřiceti, ani dřív, ani později.
Nešla byste do toho?
Ne!
Co je tedy pro vás nyní v jachtingu výzvou? Čtvrtá olympiáda? Nebo zajet si v posádce velké lodi prestižní Americký pohár?
Dostat se ještě jednou na olympiádu a uspět tam. Motivuje mě, že bych to dokázala v jiných podmínkách, s dítětem, se staronovou kosatnicí (Američankou Kratzigovou), proti novým týmům. Americký pohár už výzvou není.
Zvlášť když míváte problémy s mořskou nemocí, že?
Při okruhovém jachtingu se nikdy neprojevily. Jen na velkých lodích, když jsem opustila pobřeží, se mi dělalo špatně.
Měla jste někdy na vodě i strach?
Při závodění máte neustále obavy z kolize s jinou lodí. Jednou jsem se se svou lodí napůl převrátila a vítr ji sfoukával větší rychlostí, než jsem byla schopná plavat. Tehdy jsem se bála, že tam zůstanu.
Většině sportovkyň změnilo mateřství pohled na život. Převrátilo i vaše hodnoty?
Určitě. Dnes stavím svoji další kariéru tak, že pokud nedokážu sehnat dost peněz na kvalitní přípravu, vůbec se do tréninku a závodění pouštět nebudu. Živořit jen proto, abych si zajezdila, a přitom zanedbávat dceru a rodinu, to nebudu! Už to není jako zamlada.
Jak to bylo zamlada?
Tehdy jsme všude jezdili bez trenérů a bez ubytování, jen abychom strávili na vodě co nejvíc času. Ale v mém věku a s dítětem to už takhle dělat nejde.Mám jachting moc ráda a myslím si, že jsem v něm dobrá. Půjdu však do toho znovu jen tehdy, pokud bude vše správně připravené.
Kdy jste vlastně naposledy seděla na plachetnici?
Už je to přes rok a půl. V září 2008. Pak jsem si naplánovala několikaměsíční pauzu. A z té jsem rovnou skočila do mateřství.
Hodně vám to chybí?
Chybí. Ale v hlavě to moc neřeším. Mám tolik věcí na práci, že na stýskání není čas.
Návraty slavných českých matekLudmila Formanová Kateřina Neumannová Kateřina Emmons |
Jachting je sport, který "krade" kupu času. Jak to vůbec s malou chcete zvládat?
To víte, že mám obavy. Nevím přesně, do čeho jdu a jestli to půjde. Dcera mi spotřebovává velké množství energie. Momentálně nevím, kde brát nějakou další, se kterou bych se plně pustila do tréninku. Miminko je stoprocentní závazek. Přitom když jedete trénovat, je to práce od rána do večera. Několik hodin jste na vodě, k tomu práce na lodi, videorozbory – a deset hodin je hned pryč.
S dcerou potom vypomohou babičky? Nebo chůva?
To je všechno otázka peněz. Kdybych je měla, mohu s sebou brát třeba tři chůvy. Babičky bohužel plně využít nemohu, jsou dost zaneprázdněné. Jenže zaplatit chůvu na plný úvazek, to je u mě teď taky trochu problém.
Dá se olympijským jachtingem vůbec uživit?
Je pár jachtařů v Česku, kteří se tím uživí.
Jaké jsou prémie ve Světovém poháru?
Žádné. V jachtingu na olympijské úrovni peněžité prémie neexistují. To není Americký pohár. V našem případě potřebujete pomoc federace nebo sponzorů. Bohužel, dnes je doba vinou krize tak těžká, že po celém světě mají jachtaři problém s financováním. Musím spoléhat na sponzory.
Kolik vás stojí jedna sezona?
Záleží na tom, jak si ji zařídíte. Dá se pořídit za půl milionu korun. To když nemáte trenéry, bydlíte v obytném autě a trénujete na Lipně. Taky se dá jezdit za 10 milionů ročně, pokud máte trenéra, fyzioterapeuta, realizační tým i dostatek špičkového materiálu, bydlíte podle představ a jezdíte na soustředění na Nový Zéland. Při naší poslední sezoně jsme spotřebovaly dva miliony. Víc jsme neměly, tak jsme šetřily a uskrovňovaly se. Třeba o trenéra jsme se dělily s Američankami. Nebo jsme ty samé plachty používaly na tři závody, i když jiní mají novou sadu na každý závod.
Jak drahá je sama loď třídy 470?
Zhruba čtvrt milionu.
A jak dlouho vám vydrží?
Tak dvě sezony. Máte to jako s motorem u auta. Na nejlepší výkony ji potřebujete mít zajetou. Navíc musí být udělaná přesně na míru posádky. Což taky trvá, než na ní všechno upravíte, aby vám to sedělo, všechny ty provázky a systémy. Nejméně dva měsíce musíte na lodi jezdit, než ji vezmete na velký závod.
Do kolika let se podle vás dá provozovat olympijský jachting vrcholově?
Kevin Burnham získal olympijské zlato v Aténách ve dvaačtyřiceti. I když to je spíš extrém.
Vám je pětatřicet. To je pro jachtařku stále ještě zlatý věk?
Jak pro koho. Četla jsem, že Katce Neumannové mateřství ve sportu prospělo a cítila se po něm silnější a energičtější. Zato já jsem teď 10 měsíců po porodu stále slabá a bojuju s úbytkem váhy.
České jachtařky Lenka Šmídová (vlevo) a Lenka Mrzlíková
Takže pro vás platí: olympiáda v Londýně a dost?
Nemyslím, že bych mohla jezdit déle. Londýn mě moc láká. Ale jak jsem řekla: Jsem ochotná do toho jít, jen když budou stoprocentní podmínky.
Kdy plánujete první závod?
Stále nemáme dostatek financí na rozjezd, trénovat a závodit zatím nemůžeme. Měla jsem původně představu, že stihneme letošní mistrovství Evropy. Teď nevím, jestli se to podaří. Je možné, že začneme až příští sezonu.
A pokud nezačnete? Vystudovala jste podnikovou ekonomii. Umíte si představit, že byste se tím živila?
Umím. Ze školy si toho už moc nevybavuju, ale konkrétní věci vás tam stejně nenaučí. Pak nejvíc záleží na tom, jak jste pracovitý a snaživý. Ale spíš vidím svoji budoucnost v jachtařském trénování mládeže.
Dovedla byste popsat, co vás k jachtingu nejvíc vábí?
Já miluju vodu, vítr a vědomí, že mě pohání vnější přírodní síla, kterou máte – nebo spíš nemáte – pod kontrolou, a je jen na vás, jak ji použijete. To je úžasný pocit. Pokaždé máte karty rozdané jinak. Každý den, každá minuta na vodě je neopakovatelná, odlišná. A do toho všeho musíte zapojit celou svoji sílu, šikovnost, chytrost a vytrvalost.
Miluju, když mě chytne vlna, tlačí mě a já vím, jak ji využít, abych po ní surfovala a ona mě vzala co nejdál.
Prožíváte při tom jistou formu extáze? Takovou, o níž mluví skokani na lyžích, když letí vzduchem za 200 metrů?
Extází bych to nenazvala... Ale krásný pocit to je.
Pro ten pocit jste se tedy jachtingu upsala?
Vždycky jsem si myslela, že jsem začala, protože mě k tomu přivedli rodiče. Nedávno mě maminka vyvedla z omylu. Bylo to prý naopak. Přišly jsme se sestrou za ní, že chceme dělat jachting, protože jsme kamarádily s dětmi, které jezdily. Tehdy mi bylo sedm. Pak jsem pro změnu nějaký čas jachtařkou být nechtěla, bála jsem se, rodiče mě tlačili.
A nakonec mě to závodění i soutěživost chytly.
Lenka Mrzílková, Lenka Šmídová (vpravo)
Udělala byste v kariéře něco jinak?
Já bych toho udělala jinak a lépe! To je přece pochopitelné.
Jakou konkrétní věc?
Snažila bych se kdysi do jachtingu víc investovat. Kdybych tehdy měla zkušenosti, co mám v pětatřiceti, ukecala bych v dětství rodiče, aby mi zaplatili trenéra. Vyrůstaly jsme skoro bez trenérů. Jenže ani naši tehdy nevěděli, že by se moje kariéra s trenérem ubírala o tolik rychlejším směrem.
Přesto jste toho stihla spoustu. Žila jste coby jachtařka na třech kontinentech. Dokážete říci, kde vám bylo nejkrásněji?
Nejkrásněji je mi teď. Tady v Praze s Viktorkou a s partnerem. Samozřejmě, jsou na světě místa, která jsou v nějakém ohledu lepší než Praha. V Karibiku je nádherně čisté moře a termický vítr. Na hezčím místě jsem se nikdy neplavila. V Austrálii a na Novém Zélandě se mi moc líbilo, jak je tam teplo, lidi jsou fajn a nikdo vás moc nehoní. Ale chyběla mi tam rodina, přátelé. V Praze mi asi chybí jen to moře.
