Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vítková: Na střelnici jsem byla schovaná. Soukalová: Už mě nebavilo tam stát

Veronika Vítková dojíždí druhá do cíle závodu štafet v Anterselvě. | foto: Český biatlon, Petr Slavík

26 2015
Čtyřikrát sama a čtyřikrát s týmem po individuálních závodech. Pro biatlonistku Veroniku Vítkovou jsou už v této sezoně stupně vítězů Světového poháru důvěrně známým místem. Nechyběla na nich ani v neděli v Anterselvě, coby finišmanka „stříbrné“ české štafety žen.

Počítáte si ty stupně v letošní sezoně?
Ještě jsem nezačala. Kolik jich je?

Osm.
No to je vážně pěkné.

Přitom před štafetou se k vaší neoblíbené vysoké nadmořské výšce přidal v Anterselvě i vichr.
Jo, úplně se mi dneska do závodu ani nechtělo. Stála jsem na startu a říkám Irence Česnekové, naší fyzioterapeutce: Irenkó, já nechci. Fakt jsem se toho bála.

Dá se při těchto poryvech něco vymyslet?
Nic moc. Je to o trpělivosti, o vyčkávání mezi poryvy, o střelbě v pravou chvíli, ale i o štěstí.

A také možná o zkušenostech, ne? Pomohly vám? Protože odstřílela jste vzhledem k podmínkám výborně.
Nevím. Třeba Němka měla opravdu štěstí, jí relativně nefoukalo. Já se na střelnici schovala mezi holkama. Pomohlo mi, že jsem nestála na kraji řady a nefoukalo do mě. Byla jsem tím pádem trošku v závětří. Takže vlastně bylo dobře, že jsem tam nepřijela v tom vláčku jako první.

Na čtvrtý úsek jste vyrazila sedmá, ovšem jen kousek od třetího místa. Co jste si v tu chvíli říkala?
Ani jsem nekoukala, jak mám daleko k té třetí, prostě jsem jela. Na štafetu jsme měly výborně připravené lyže, i mně se jelo dobře.

A také už jste se přece jen víc zaklimatizovala?
Asi trošku jo, byli jsme tady šestý den, nějaká ta aklimatizace mezitím už proběhla. Tím to bylo pro mě lepší.

Fotogalerie

Po vydařené stojce se vás pak v posledním kole „zmocnila“ i vaše letošní běžecká euforie?
Možná. Nejdřív jsem se trochu bála, protože ve druhém kole mě Semerenková dojela. Tak jsem nevěděla, jak to s ní teď bude. Snažila jsem se udělat si hned po střelnici nějaký náskok. Ale když mi potom hlásili, že ujíždím i Semerenkové, jen jsem si to hlídala.

Vedete ve Světovém poháru štafet se solidním náskokem, ale o malém glóbu pro vítězky této disciplíny se stále raději nebudeme bavit, že?
Ještě pořád ne. Až po Kontiolahti.

Hodně se nyní těšíte domů?
Těším. Šlo o fakt dlouhou dobu, co jsme byli pryč. Jsem zvědavá, kolik dní pauzy teď dostaneme.

Pro celý tým však musí být velkým povzbuzením, že ani z tohoto kola neodjíždíte bez stupňů vítězů.
Jo, to určitě. Zlepšili jsme si náladu po individuálních závodech.

Soukalová: A teď ustát sestup do nížiny

Česká biatlonistka Gabriela Soukalová při střelbě ve štafetě Světového poháru v Anterselvě.

Česká biatlonistka Gabriela Soukalová při střelbě ve štafetě Světového poháru v Anterselvě.

Po nedělním závodě nebyly k utišení. Jedna salva smíchu střídala druhou. České biatlonistky oslavovaly druhé místo a také GABRIELA SOUKALOVÁ si vychutnávala další štafetovou radost. „Pořád se teď chechtáme,“ říkala.

Zato ve vichru na střelnici vám určitě nikomu do smíchu nebylo...
Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Snažila jsem se trefit za každou cenu a nejít na trestné kolo, ale před poslední ránou při stojce už jsem byla smířená, že jí prostě vypálím a půjdu na to kolo. A nakonec ten terč spadl. Já měla dneska asi i štěstí.

Přitom vítr neustával. Byla to rána ve stylu buď anebo?
Přesně tak. Už mě to tam nebavilo, stály jsme tam strašně dlouho, až mi to přišlo nekonečné. A dojížděly tam všechny ostatní štafety. Tak jsem si řekla: Asi se vyplatí risknout to.

„Hazardérka“ Soukalová?
Já vím, taková jsem dřív nebývala. Asi to bude věkem. (směje se)

Ale kritickou situaci jste nakonec zvládla výborně.
A za to jsem moc ráda.

Co jste vlastně na střelnici viděla?
Jak bral vítr se sebou i sníh, jakoby se na chvilku úplně zatmělo. Pořádně nebylo vidět ani stavy, natož mířit. To byl takový hrozný vítr! A mně se začaly třást nervozitou nohy. Dělala jsem před druhou dobíjenou ránou dřep, abych se dostala z toho třasu. A potom jsem pálila. A když to napotřetí spadlo, přišla hrozně veliká úleva.

Jak se vám tentokrát běželo?
Věděla jsem, že to bude na trati bolet. Ale říkala jsem si, že jde jen o šest kilometrů. Zdeněk Vítek vždycky tvrdí, že štafeta je krátká, že tu by musel objet i jednonohej.

Po svém úseku jste potom trnula při položkách Jitky Landové?
To tedy jo, ty jsem hrozně prožívala, Jíťa měla strašné poryvy.

Přesto jste se štafetou i počtvrté na stupních vítězů. Co se dá na to říct?
Je to super! Jsme hrozně nadšené. Já byla strašně překvapená, jak se Evička Puskarčíková rozjela. Ve stoje střílela v těch složitých podmínkách krásně rychle, klobouk dolů. A Verčin finiš na konci bylo úžasné sledovat.

Trápily jste se sice v individuálních závodech, ale díky štafetě budete i na Anterslevu rády vzpomínat, že?
To bychom vzpomínaly i tak. Závody tu byly předtím krásné, svítilo sluníčko a toho jsme si letos moc neužily. A štafeta náš dobrý pocit z Anterselvy jen podpořila. Štafety jsou jiný závod než ostatní, ty nám prostě jdou. Jsme takové navzájem spjaté, dobrá parta. A hodně často máme poslední dobou záchvaty smíchu.

A teď rychle domů, přes noc v autě.
Hurá do modřanské nížiny. Snad po tom sestupu do nížin nedostanu aklimatizační šok a ustojím to. (směje se) Ale když jsem ustála tohle, hned tak nic mě neskolí.

Za 11 dnů čeká pro změnu smíšená štafeta v Novém Městě na Moravě.
Jestli mě nominují. Smíšenou štafetu jsem v téhle sezoně ještě nejela, v Östersundu byla v sestavě Evička. Tak uvidíme, jestli pojedu. Čekám, nevím.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze