Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků kariéry?
Byl! Už když jsem vešel do úplně zaplněné haly, zamotala se mi hlava. Že takové masy lidí přijdou, jsem vážně nečekal. A když jsou po vaší závodní jízdě všichni diváci na nohou, nedá se to vyvážit ani dvěma tisíci dnů na exhibicích. Jsem rád, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Veškeré napětí z vás na ledu spadlo? Žádný stres nebyl?
Když jsem se vzpamatoval z těch bouřících tribun, tak ano, spadlo. Na ledě jsem byl před jízdou klidný. Ten pocit si chci odnést i do volné. Bylo mi příjemně, uvolněně. Žádný závodní stres.
Trenér Michael Huth k vám před jízdou nezvykle dlouho u mantinelu promlouval. Co říkal?
Jo, tahle Michalova promluva byla delší než obvykle. Říkal mi, že jsme spolu pracovali dlouho a že je čas, abych ukázal lidem, co umím - a abych si zabruslil i sám pro sebe.
Kdy jste si během jízdy řekl: Teď už vím, že to dobře dopadne?
Jakmile jsem dopadnul po prvním skoku do kombinace, věděl jsem, že všechno bude v pořádku. V tu chvíli věděl, že už ty důležité, největší body mám nahnané a že vše ostatní není důležité. Jel jsem pak kroky a piruety pro tu vyprodanou halu a ta vyprodaná hala jela se mnou.
Bezbřehá euforie?
Paní Kopřivová mi pak říkala, jestli jsem se až moc nerozradostnil. Ale ne, bylo to namístě. Jel jsem poslední krátký program v životě a užíval si ho. Zní to až pohádkově zajet takový výkon na samém konci kariéry a ještě navíc před vyprodanou japonskou arénou.
Proto přišel po skončení jízdy i váš "pád" na led od samého štěstí? To jste nikdy neudělal.
Neudělal a ani dnes jsem nic takového neplánoval. Ale něco jsem udělat musel. Nechtěl jsem padat na kolena a líbat led, ale na chvilku jsem se na něj položil a užíval si ten řev v hale. To se mi líbilo, to ať mi rozhodčí prominou. Ale rozhodčí asi pochopili, že při posledním závodě mám na takové gesto právo. Kdybych si lehl o vteřinu dřív, mohli mi dát i srážku. Pohlídal jsem si radši, abych jasně oddělil konec jízdy a tohle mé gesto.
Vlasta Kopřivová, vaše druhá trenérka, měla v očích slzy dojetí.
Paní Kopřivová se to sice snažila maskovat, ale nějaká ta slza tam byla. Když později za mnou přišla na dopingovou zkoušku, připadala mi z toho zážitku emocionálně i fyzicky utahaná.
PŘEDVEDL SE. Tomáš Verner zajel na MS v Japonsku výborný krátký program.
Dostal jste 89 bodů, výrazně jste si zlepšil osobní rekord a ve známce za techniku porazil i olympijského vítěze Hanjua. Ale přece jen: nečekal jste druhou známku za prezentaci ještě vyšší než 41 bodů?
Trochu čekal. Mohli ještě přitlačit. Jenže je to i daň za to, co se se mnou dělo v minulých letech. A nemáme ani takovou podporu v rozhodčích. Asi ta druhá známka vyšší být nemohla.
Ze čtvrtého místa můžete v pátek útočit i na medaili. Takovou pozici znáte, už jste ji zažil.
Zažil. Ale teď je to jiné. Vážně už mi tolik nesejde na tom, kolikátý nakonec budu. Přál bych si však zažít ve volné ještě jednou ten zážitek co dnes. Abych měl znovu důvod radovat se a třeba zase postavit halu na nohy.
Podaří se vám v tom návalu emocí usnout?
Nevím. Snad podaří, abych udržel spánkový režim. Aspoň do devíti bych rád spal. Ale jsem těch emocí plnej, ty se nedají z hlavy vyklepat jen tak.
