„Řekl jsem Anežce, ať se šetří, a pak na posledních čtyřech kilometrech uvidí, co se dá dělat," popisoval bronzový závod své svěřenkyně na mistrovství Evropy v Curychu. "Já bych byl nejradši, kdyby se v úvodu závodu šetřila ještě o trochu víc.“
Léta jste trenérem chodců, ale až nyní konečně dosáhla vaše skupina na první dospělou medaili. Dochází vám to?
No jo, vlastně je první. Je to fajn, ale věřím, že Anežku lidsky nezmění. Hodně lidí v jejím okolí jí závidí, jenže málokdo si uvědomuje, že za to zároveň pořádně platí. V její osobě se našel člověk, který je schopný ustát určité nároky.
Čím je výjimečná?
Tím, že se soustředí na to, co chce. Když si řekne, že něco chce, tak to tak bude.
Dnes vám řekla před závodem, že chce medaili?
To řekla už dřív. Má úžasnou vlastnost, že se nebojí riskovat. Kdyby jí to dneska uvařilo, tak to stejně příště zkusí znova.
Umíte si představit, jak moc na trati trpí?
Já myslím, že bez toho to nejde. Když tu medaili chce, trpět musí.
Je to podobné i v tréninku?
U Anežky je spíš zapotřebí ji v tréninku brzdit. Ona se dostatečně trápí sama, takže u ní je spíš ten problém opačný. Aby neměla sebedestruktivní sklony.
Vy nedáváte ani po závodě emoce příliš najevo. Radujete se víc uvnitř?
Mně tohle svěřenci i vyčítali, že nedovedu dát najevo radost. Já bych asi stejně vypadal, i kdyby Anežka dneska vybouchla, protože nemám pocit, že ta medaile něco mění. Samozřejmě, dělám určitou práci a jsem rád, že ji děláme dobře. Taky si říkám, že je fajn, že máme tu medaili. Ale na druhou stranu už se mi pomalu honí hlavou, že bych rád šel třeba s Matesem (jeden ze synů) na kolo. Jsem uvnitř spokojený, ale máte pravdu, neumím radost dát navenek tolik najevo. A nemyslím si, že bych to měl nějak filmovat a poskakovat tu, když to ve mně není.
Jak důležitá je pro Anežčin úspěch její sestra Eliška, která jí dlouho "šlapala" na paty?
U její ségry je určitým problémem, že sice byla třetí na juniorské Evropě, ale v rodině je tou druhou. Je to asi pro ni psychicky nepříjemné. Eliška se teď bude chvíli snažit dělat jiný sport, kam Anežka tolik zasahovat nebude, aby se psychicky srovnala a chytla zase šťávu. Mluvil jsem s trenérem Vršeckým, kterého v cyklistice považuju za velkou persónu, a ten mi řekl, že se jí ujme. Uvidíme, co to s ní provede (jezdit dráhovou cyklistiku). Jsem zvědavý. Ale myslím si, že se k chůzi ještě vrátí.
To je docela těžké najít pro Elišku sport, kde se multifunkční Anežka nevyskytuje...
Já prostě Anežku na tu cyklistickou dráhu nepustím. (směje se) Myslím, že u Elišky, která má trochu problém s váhou, to ve stíhačce nebude vadit. Větší svalová síla jí bude jedině k dobru. Už loni mi pan Vršecký říkal: Ta holka je stíhač. Tak jsem po juniorském mistrovství světa zvedl telefon a řekl mu: Tak to zkus. Už s ní trénuje tenhle týden.
Vraťme se k Anežce. Máte v rukách klenot, který už jen potřebuje vybrousit?
Už dávno jsem opustil teorii, že trenér dělá závodníka. Trenér nesmí závodníka propást a nesmí si ho zkazit. Kdysi jeden z koučů, který už dávno nežije, řekl zásadu, které se držím: Z krávy žádným tréninkem antilopu neuděláš. To je alfa omega trenérské práce.
Zato z antilopy krávu...
...to možné je, ale naopak to prostě nejde.
Kdo vám to řekl?
Láďa Fišer, který trénoval Jungwirthy a Čtvrtečky. Také měl tu skupinu sportovně hodně různorodou. Tvrdil, že vytrvalost je vždycky o jednom a měl pravdu. Hodně lidí ale nerado slyší, že je to především spousta práce.
