Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jít, či nejít na toaletu, dumal na trati zlatý Tóth. A dobře, že jsem šel

Slovenský chodec Matej Tóth se v Pekingu stal mistrem světa v závodě na 50 kilometrů. | foto: AP

29 2015
Peking (Od našeho zpravodaje) - Vystudoval žurnalistiku a jednou možná bude psát o velkých výkonech atletických hvězd. Tentokrát to však byl on, koho komentátoři oslavovali. Dvaatřicetiletý Matej Tóth zařídil první zlatou medaili pro slovenskou atletiku v historii mistrovství světa. Závod na 50 kilometrů chůze proměnil v Pekingu v show jednoho muže.

„Atletika mi nevzala nic, ale dala mi všechno, čím jsem.“ Tak zní sportovní krédo slovenského chodce. Atletika mu zas a znovu přináší také spoustu radosti. Což bylo očividné i ve chvíli, kdy vešel s takřka dvouminutovým náskokem před druhým Australanem Tallentem na Olympijský stadion.

„Myslím, že bychom si měli užívat, co děláme a co nás baví. Tak proč bych to nedělal,“ svěřoval se pak rodák z Nitry. „Já se těšil na tento závod a i když byla na mě kladena velká očekávání, vůbec jsem nebyl ve stresu.“

Formu mám, tak proč bych se neodhodlal na dlouhý únik, řekl si hned zkraje 50kilometrové dřiny.

A ono to fungovalo.

V prvních 30 kilometrech ještě své pocity kontroloval. „Ale pak to ze mě spadlo. Posledních 20 kilometrů jsem věděl, že nikomu nechci dopřát ani náznak šance, že by mě mohl stahovat. Cítil jsem se výborně. Nešel jsem na doraz, kontroloval jsem si detaily, měl jsem i rezervy.“

Jeho náskok byl natolik impozantní, že si mohl dovolit i odskočit si na toaletu.

„Nešlo o žaludeční problémy, jen jsem prostě musel jít. Mezi 25. a 30. kilometrem jsme se rozmýšlel: Půjdu, nepůjdu? Zkoušel jsem to udržet v sobě, jenže nemělo to význam. A dobře jsem udělal, že jsem na toaletu šel. Ztratil jsem tam sice okolo 25 sekund, ale pak se mi začalo chodit fantasticky. Nevím, jestli se někdy stalo mistru světa, že šel při závodě na toaletu. Mně se to stává občas na tréninku, v závodě se mi něco takového přihodilo poprvé. Ale kdovíjak neobvyklé to u chodců není.“

Zahraniční novináři se jej pak dokonce žertem zeptali, zda v tréninku nacvičuje, jak toaletu při závodě zvládnout co nejrychleji.

„Jo, to jo,“ zasmál se.

Jeho kouč Matej Spišiak tvrdil: „Posledních šest kilometrů jsem už věděl, že Matej vyhraje a mohl jsem se oddat radosti. Teď se mnou emoce třesou.“

Poslední tři kilometry si Tóth doslova vychutnával. „Už na okruhu jsem zdravil diváky a děkoval jim. Slováci vytvořili takovou atmosféru, jako by jich tam bylo víc než Číňanů. Běhali se mnou podél trati a ta euforie byla tak velká, že i když mi v posledním kilometru svaly tvrdly, užíval jsem si to.“

Doma na Slovensku mu u televize fandily manželka Lenka a dvě dcery, osmiletá Emma a šestiletá Nina. Na ně na trati myslel nejčastěji. Jeho otec byl naopak přímo v hledišti Ptačího hnízda, toho objal za cílem jako prvního. „A ta chvíle byla můj nejemotivnější zážitek.“

Tóth navázal na olympijský titul Jozefa Pribilince ze Soulu 1988 na dvacetikilometrové trati, tehdy dosažený ještě v barvách společného Československa.

Pro samostatné Slovensko je jeho premiérová zlatá medaile zároveň čtvrtým cenným kovem z mistrovství světa. Předcházely jí tři bronzy: překážkáře Igora Kováče (Atény 1997), kladiváře Libora Charfreitaga (Ósaka 2007) a kladivářky Martiny Hrašnové (Berlín 2009).

Na světových šampionátech a olympiádách se zatím Tóth neustále zlepšuje: desátý, sedmý, pátý - a nyní první.

„Slzy byly a ještě budou,“ ujišťoval, když si vyposlechl slovenskou hymnu.

Závod v Pekingu byl jeho devátým chodeckým maratonem na 50 kilometrů, který v životě dokončil. Tím desátým má být podle Tóthových slov až ten olympijský v Riu 2016. Se starty na nejdelší distanci musí i mistr světa šetřit.

„I když tato padesátka byla asi nejjednodušší,“ uznal. „Všechno dnes fungovalo.“

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze