Co se tedy před startem vlastně stalo, Gabrielo?
Nastřelovala jsem trochu déle než obvykle a pak jsem se chtěla před startem ještě projet. Po tom projetí jsem se rozhodla, že si vezmu ještě jednu vrstvu pod kombinézu, protože mi začala být zima a nechtěla jsem stát na startu ztuhlá. Tak jsem se šla do buňky přiobléct a zase se vrátila na start. Měla jsem v tu dobu pořád ještě tři a půl minuty k dobru, což je můj normální čas. Jenže najednou jsem zjistila, že cestou z buňky jsem ztratila nacvakávací poutko z hole. Asi jsem si ho předtím úplně nedocvakla, jak jsem měla plné ruce lyží a holí.
Jak jste zareagovala?
Běžela jsem zpátky hledat to poutko, přes celý tunel. Dlouho jsem ho nemohla najít, už jsem si myslela, že ho někdo sebral. Až jsem si ho konečně všimla, že mi vypadlo v nenápadném místě před vchodem do tunelu. Rychle jsem s ním utíkala zpátky na start, ale to už bylo všechno tak strašně rychlé, že jsem tam nebyla v tu nejvhodnější chvíli.
Výstřel startéra se ozval ve chvíli, kdy jste ještě ani nestála ve vaší řadě.
Právě. Asi jsem předtím moc zmatečně rychle popadla v buňce ty hůlky. Když se někdo moc snaží, bývá to kolikrát ještě horší.
Váš start pak byl v podstatě letmý...
No, to je skoro pravda.
Už se vám někdy něco takového stalo?
Ne. Abych přišla na start takhle doslova na poslední chvíli, to se mi vážně ještě nestalo. Absolutně nikdy.
Navrch vám potom během závodu opět jednou při výjezdu ze střelnice vypadla hůlka.
To mě mrzelo, v poslední době s tím mám problémy. Jak jsem pomalejší střelec, snažím se manipulaci s holemi dělat co nejrychleji. A jak jsem se pro ně po ležce ohnula, nedostatečně jsem je uchopila a jedna mi vyklouzla z ruky. Musela jsem se pro ni zase ohýbat a vracet se. Čím víc se na ty hole snažím soustředit, abych všechno udělala dobře, tím hůř mi to jde. Nejsem schopná pořádně je uchopit do ruky a držet je, aby mi nevypadly. Snažím se tam nahnat každou vteřinu, ale jsem roztržitá, nepoperu se s tím. Snad už to příště vylepším.
Ale jak se říká konec dobrý, všechno dobré. Zase je to Top Ten.
Jen v celkovém pořadí do ní ještě úplně nenakukuju. Ale je na dohled.
Z 10. místa v hromadném závodu však máte radost, ne? Těžké oberhofské tratě v oblibě nemáte. Vzpomínám si, jak jste mi po štafetě s nadsázkou říkala, že byste radši jela „Vasák“ než oberhofský „masák“.
To je pravda. Také proto mě to 10. místa moc těší, vážím si ho. A navíc jsem byla šestá ve sprintu. Loni jsem tu do desítky ani nenakoukla.
Co tomu podle vás chybí, abyste opět stála na stupních vítězů? Na čem teď chcete nejvíc zapracovat?
Letos jsem od začátku sezony přece jen unavenější. Udělala jsem v životě spoustu změn, do toho přišla i jarní operace, a než se hormony a všechno ostatní srovná, chce to svůj čas. Dávala jsem biatlonu v předchozích sezonách hodně. Většina závodníků občas takové období zažije, i když existují excelentní výjimky jako Martin Fourcade, které jsou neustále na špici. Já jsem teď ráda za každý výsledek do desítky. Je pro mě důležité dělat biatlon s radostí. A až si odpočnu a načerpám zase síly, věřím, že se ty výsledky na bednu v dalších sezonách zase vrátí.
Třeba se vrátí už v této sezoně.
No... prostě vím, že to tam je. Jen to potřebuju v sobě zase najít. Vrátit se zpátky je pro mě výzva.
Nabíjí vás, když vidíte, jak se celému týmu daří?
Určitě. My ani nevíme, co teď máme. Jsme tak malá země. Nikdy jsme neměli ani dost velkou základnu na to, abychom měli tak vyrovnaný, silný tým. A teď jsme jedna z biatlonových velmocí. To tu nikdy nebylo. Každý výsledek každého z nás je pro celý tým velkou motivací. A zároveň tím ukazujeme světu, že jsme silní. Donedávna to bylo hodně založené na individualitách. Teď je progres, jaký ukazují třeba i ostatní holky, velkým důkazem, že náš tým funguje, jak má.
Nyní míříte do Ruhpoldingu, kde jste zažila jedno z nejpovedenějších pohárových kol vaší kariéry. Také vzpomínky na loňský Ruhpolding vám dodávají motivaci?
Moc. Vzpomínky mám krásné. Doufám, že to tam bude hezčí než v Oberhofu, aspoň minimálně počasí. Zažili jsme v Ruhpoldingu už spoustu závodů, kdy bylo pěkné počasí. Poté, co jsme v Oberhofu letos doslova protrpěli každý den, bychom si ho všichni zasloužili.
Ale tu jen třídenní pauzu do dalšího závodu byste si možná malinko prodloužila, ne?
Spíš zkrátila. Já se na tu štafetu hrozně těším.
