Dvě kola měla pocit, jak dobře se jí běží. Rvala se. Snad až příliš. Dlouho obíhala soupeřky ve druhé dráze, prodlužovala si tím trať.
„Strkanic bylo strašně moc. Musela jsem brzdit, zpomalovat, všechny ty změny rychlosti mě stály hrozně moc sil,“ popisovala.
Chvíli se držela na šesté, postupové pozici. Potom se začala polem čtrnácti běžkyň propadat. Dvě stě metrů před cílem už věděla, že je vyloženě zle. Tělo jí vysílalo signály: Dál to nepůjde.
Zatímco jindy dokázala v posledním kole zrychlit, vyrazit z pozadí a předbíhat sokyně, nyní se udál pravý opak. Osmdesát metrů před cílem nezbyl v její „nádrži“ ani mililitr benzínu.
1. den MS v atletice |
„Nohy byly tuhé, ani jsem nemohla zvedat kolena. Najednou jsem se zastavila a dál to nešlo. Jinak bych dolezla do cíle po čtyřech.“
Aby odstoupila ze závodu, se jí naposledy přihodilo ještě v letech, když její tělo sužoval akutní nedostatek železa.
„Lidi dneska tak strašně fandili. Chtěla jsem aspoň osobák, i kdybych nepostoupila,“ vyprávěla. Takhle skončit? Před cílem? To si ani v nejhorších snech nepředstavovala.
„Asi jsme něco udělali špatně. Poslední kolečko se mi běželo strašně,“ zpytovala svědomí.
Zatímco obhájkyně titulu mistryně světa Genzebe Dibabaová po závodě poněkud zmateně hledala správnou cestu do mixzóny, kde se závodnice setkávaly s reportéry, Simona Vrzalová ji našla hned. Tím však její pouť šampionátem skončila.
Než vyběhla do závodu, na každého se usmívala. Tak šťastná byla, že si Londýn vybojovala.
„Je to zkušenost. Velká zkušenost,“ pronesla teď, zahnala smutek z tváře - a zase se zasmála.
Londýnem kariéra nekončí.
