Co vy sám na to říkáte?
Jsem hrozně rád, že se mi to povedlo, i když už jsem v jednu chvíli moc nevěřil. Snažil jsem se od startu, ale říkal jsem si, že se nebudu soustředit na vítězství, ale spíš na to, abych se udržel mezi nejlepší trojicí. Už to by pro mě byl perfektní výsledek po tom, co všechno mě potkalo s tím kolenem. Po závodě Kolem Polska jsem doufal, že bych tady mohl zajet TOP10, kdyby mi to hodně sedlo, tak třeba do pětky, ale určitě jsem nepočítal s tím, že bych mohl v poslední etapě bojovat o vítězství.
Popište poslední, vítěznou etapu.
Týmový kolega Chavanel ujel v kopci a myslel jsem si, že by to mohl dotáhnout do konce, on je známý tím, že takové úniky umí, že ho už nikdo nesjede. V jednu chvíli už byl virtuálním lídrem a já jsem si říkal, že je to dobře, tak vyhraje on, což je pro tým skvělé. Bohužel tým Orica za to bral, snažil se Chavanela dojet, aby udrželi pozici Daryla Impeyho, a všechno se sjelo dohromady. Pak jsem zkusil všechno, nebo nic.
Před etapou jste měl manko osm sekund na vedoucího Nizozemce Dumoulina. Hlavní cíl zněl hlídat ho a pak útočit?
V tom finále jsem si říkal, že nastoupím, zkusím zmenšit skupinu, aby nás dojelo co nejméně do cíle. Tam se mi podařilo Dumoulina urvat o nějakých devět sekund, což znamenalo, že musím v posledních 500 metrech ujet ještě víc nebo vyhrát etapu a on by musel být nejlépe čtvrtý, aby mi to díky bonifikačním sekundám vyšlo. Ujel jsem nakonec všem a bylo vyřešeno.
Rozhodnutí padlo na posledním kopci.
Tam jsem zabral, dojel jsem Brita Stanarda, posledního odjetého závodníka. Když zbýval kilometr do cíle, tušil jsem, že by to mohlo vyjít, a ve vysílačce jsem slyšel, že mám náskok třináct sekund. Tak jsem jel jako o život, abych přijel o pár sekund dřív a pokusil se vyhrát etapu. Jenže ono to bylo třicet sekund.
Sám jste tu etapu překřtil na malé Flandry podle slavné klasiky. Je vítězství potvrzením toho, že kostky vám sedí?
Nastoupil jsem v kopci, který je po kostkách, a sám jsem byl překvapený, že po mně nikdo nešel. Všichni věděli, že mě nemůžou nechat ujet, když jsem na druhém místě v celkovém pořadí, ale v cíli mi všichni potvrdili, že už nikdo neměl nohy na to, aby zareagovali na můj nástup. Já jsem měl ještě nějakou rezervu na to zrychlení a povedlo se. Ale tím chci říct, že kostky mi sedí a právě ony a tento styl závodění, ty klasiky, to byl ten důvod, proč jsem se rozhodl jít z cyklokrosu na silnici. Teď se mi potvrdilo, že jsem udělal správný krok.
A teď vás čeká vrchol sezony - Vuelta.
Tak bych to asi nenazýval. Já si teď užívám to, že mám asi životní formu, protože to, co se mi tady povedlo, to se nestává v každém závodě. Na to doopravdy člověk čeká dlouho. Abych byl upřímný, ani jsem nečekal, že něco takového umím, že bych to dokázal, takže jsem překvapil sám sebe. Když je člověk v takové formě, říká si, že se ještě může zlepšit, ale většinou přijde jenom zhoršení.
Nejste teď až moc utahaný? Přece jen za pět dnů už zase musíte být v pohodě.
Celý týden budu odpočívat, abych byl co nejčerstvější. V pondělí se pojedu malinko projet, to stejné v úterý a ve středu ráno už odlétáme do Španělska. Budu dva dny s přítelkyní a pak zase čtyři týdny z baráku. Je to celkem náročné, ale po tom zranění musím závodit.
S ohledem na výsledek na Eneco Tour, jaké jsou ambice pro Vueltu? Můžete i tam myslet na celkové pořadí, nebo spíš jsou vaším cílem jednotlivé etapy?
Na celkové nebudu pomýšlet, vrchař nejsem a pravděpodobně ani nikdy nebudu. Takže bych rád použil formu, co teď mám, a pokusil se jít do nějaké etapy, která mi bude sedět. Jsou tam dvě časovky, k tomu třináct dojezdů na kopec, o dva víc než loni, takže těch volných etap pro mě moc nebude. Ale zkusím využít formu a vyhrát nějakou etapu.
