Vzpomenete si, jak dlouho jste se v létě rozhodovala, jestli do soutěže a tudíž i do náročné taneční přípravy vstoupíte?
Necelé tři týdny, ale moje nejbližší okolí - dvanáctiletá dcerka Terezka, její táta Michal Pogány, kamarádi nebo holky z basketu - mě ze všech sil tlačilo, abych do toho šla. Podle všech je účast v takové soutěži super.
Proč jste tedy tak dlouho váhala?
Protože jsem pořádně nevěděla, co to obnáší. V basketu hraju oblastní přebor, čtvrtou nejvyšší soutěž, za SK Renocar Podolí, což je dědina u Brna, a s holkama chodíme na zahájení a ukončení sezony na diskotéku. No jo, ale diskotéka je přece jen něco jiného. A do tanečních jsem sice chodila, ale z toho jsem si už pamatovala jenom základní kroky.
Radila jste se s vašimi atletickými předchůdci v soutěži?
Určitě. Katka Janků, loňská vítězka, na všechno vzpomínala s nadšením. Jenže reakce se lišily. Tomáš Dvořák, který byl v úvodním ročníku v roce 2006 třetí, mi zase říkal, že to bylo velmi únavné. To už ale bylo v době, kdy jsem kývla a tance trénovala...
A kdo z nich byl blíž pravdě?
Oba! Není snadné skloubit každodenní tréninky s rodinou a zaměstnáním. Mojí výhodou je, že s instruktorem a tanečním partnerem Janem Tománkem trénujeme v Brně, od čtvrtka do neděle ale stejně musíme být v Praze. Takže to byla tvrdá tříměsíční dřina. Spíš psychická, ale zhubla jsem o dvanáct kilo. Měla jsem ale z čeho brát, v posledních letech jsem krapet přibrala. Jsem sice vysoká, takže se to rozložilo, ale bylo třeba s tím něco dělat. Tudíž jsem si kromě pohybu naordinovala menší porce jídla. Teď jsem na někdejší atletické váze, mám dvaasedmdesát.
To se musí vašemu životnímu partnerovi Michalu Pogánymu zamlouvat...
Myslím, že Michal byl spokojený s každou mojí váhovou kategorií. Je ale pravda, že takhle se cítím mnohem líp.
Před vámi je již čtvrté kolo taneční soutěže - čekala jste, že postoupíte tak daleko?
Rozhodně jsem netušila, čeho jsem schopná. Zatím vypadly dva páry z osmi a my mezi nimi nejsme, což je příjemné. Kdybychom postoupili ještě dál, byla bych překvapená.
Koho v soutěži nejvíc obdivujete?
Všechny. Protože každý z neprofesionálů, kdo do toho šel, má obrovskou odvahu. Nicméně tím, jak jsem do tancování už tři měsíce zapojená, už mám i jiný náhled - je jedno, jestli budu první nebo poslední, všechno je o atmosféře. Semkli jsme se a fandíme si navzájem. Na každém je vidět obrovský posun i skutečnost, že do toho vkládá obrovskou energii. Ale málem bych zapomněla na svého tanečního partnera Jana Tománka. Často obdivuju jeho trpělivost, kolikrát mě jen upozorňuje na stejné věci.
Možná jste zapomněla na Imricha Bugára, bývalého diskaře. Jako atleti k sobě přece máte blízko...
To je pravda. Imrich i při své postavě působí jako roztomilý medvídek, ale je na něm vidět, jak strašně maká a snaží se. Označili ho za outsidera, ale jemu to vůbec nevadí a pořád znovu a znovu překvapuje svým dalším zlepšováním. Držím mu pěsti.
Můžete porovnat atletickou a taneční přípravu?
Tím, že trénujeme v Brně, vidím i přípravu profesionálních tanečníků. Musí to být fuška, oni si hlídají i jídelníček, ale pokud jde o fyzickou přípravu, je atletika náročnější.
S čím tedy budete ve StarDance spokojená?
Těším se na každém kolo a snažím se užít si to tak, jako by mělo být poslední. A třeba nebude - kdo ví?
