Když ovšem člověk otočí na grandslamu mač z 0:2 na sety, euforie přebije bolest a únavu. "Jsem na sebe hrdý," prohlásil Štěpánek, jenž v listopadu v Praze rozhodl finále Davis Cupu. "Nepoložil jsem to. Chvílemi jsem šlapal vodu, chytaly mě křeče, ale nedával jsem to na sobě znát."
Kde jste čerpal naději?
Viděl jsem, že se cítím čím dál líp. Že se dostávám do rytmu. Že se rozhýbávám. Vždyť já v posledních dvou týdnech hrál jenom pětkrát, jinak jsem lítal po doktorech a ležel zavřený v pokoji. Tělo chřadlo. Ale chtěl jsem bojovat, protože jsem do zimní přípravy investoval spoustu času a energie.
Dále čtěte |
Jak vlastně probíhala?
Trenér Petr Korda za mnou přiletěl do Prahy, odjeli jsme na soustředění, aby to mělo správnou štábní kulturu. Dřeli jsme jako koně. Moc by mě mrzelo, kdybych tu nemohl nastoupit.
Trápí vás mezižeberní sval. Neriskoval jste vážnější zranění?
Ne. Profesor Kolář říkal, že moje problémy jsou poinfekční reakcí. A já k němu mám stoprocentní důvěru.
Pomohla vám dnes zkušenost z finále Davis Cupu?
No jo. Netrvalo to dlouho a je to tady. Hlava mi fungovala stejně jako v Praze. I když tam byl tlak desetkrát větší. Tady jsem věděl, že jsem v dezolátním stavu, a nic jsem od sebe nečekal. Ale síla vůle a kouzlo okamžiku zabralo.
U kurtu vás povzbuzoval deblový parťák Leander Paes. Volal na vás: Pojď šampione! Proč?
Tak mi říká od našeho loňského deblového vítězství tady v Melbourne. Vážím si toho, že se mnou v té zimě vydržel. Po třetím setu se musel jít ohřát, vrátil se na pátý. Máme spolu neuvěřitelný vztah. Nabízel jsem mu, aby si na čtyřhru našel někoho jiného, když jsem nebyl úplně fit. Vím, co pro něj grandslam znamená, a já bych nepřenesl přes srdce, abych mu musel odejít z kurtu. Ale on mi řekl, že za mnou stojí v dobrém i zlém, i kdybychom to měli skrečovat.
A hrozí, že budete muset odstoupit?
To si nepřipouštím. Samozřejmě jsem zvědav, jak se budu cítit, až ráno otevřu oči. Ale chci hrát dál.
