Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pro triumf bych se upsal ďáblu, přiznává kulturista Jablonický

Dvojnásobný mistr světa, vítěz v Grand Prix a osminásobný účastník Mr. Olympia Pavol Jablonický | foto: Petr Janeček, MAFRA

26 2014
Opravoval vojenská letadla a cvičil v polních podmínkách. Pak jako jeden z nejsvalnatějších kulturistů dobyl svět. I rok po padesátce posiluje Pavol Jablonický ve svém fitku v Olomouci.

Změnil jste něco po padesátce?
Nic se nezměnilo, furt se cvičí stejně. A musím zaklepat, že pořád dobře. Ale když se teď ptáte, tak mně to projde hlavou a uvědomuji si, že již patřím do klubu těch, kterým se koncovka cet změnila na át, tedy do klubu zralých mužů.

Ale pořád jste ve formě. Dá to hodně práce?
Jasně, ale celý život, když jsem cvičil, tak s rozmyslem. Kluci, kteří chodí cvičit, mají neskutečnou touhu po vítězství. Já byl taky zfanatizovaný. Najednou si saháte po něčem, co milion lidí nikdy v životě neokusí. Připravujete se, přiletíte do New Yorku na druhou největší soutěž a vy skončíte mezi nejlepšími kulturisty druhý, tak si říkáte: Herr Gott! Je to tady. A v ten moment máte klapky na očích a jdete. Málokdo pochopí, že kvůli vítězství byste fakt podepsal i smlouvu s ďáblem.

Vážně si pořád nakládáte stejné tréninkové dávky?
Jo. Když budete dělat novinařinu třicet let, tak už víte, co potřebujete. Mně bylo přes čtyřicet a byl jsem druhý na Noci šampionů, vyhrál Grand Prix, byl na Olympii, a to je jako u tenistů Wimbledon. Je hezký vyhrávat, ale nevíte, co vás postihne. Když chcete něco dělat špičkově, musíte tomu vše obětovat. Lidi vás pak obviňují: On se zbláznil, podívej. Člověk se musí zbláznit, musí za tím jít a musí tomu moc obětovat. Důležité je si srovnat priority, psychiku.

Podnikáte, vedete fitko. Změnil jste priority?
Musíte se starat o papíry, ale pak už to najede na svůj režim a tolik to neřešíte, staráte se o lidi. Ale i v době, kdy už jsem vedl posilovnu, jsem soutěžil.

Čím si vysvětlujete, že se vám celou dobu vyhýbala zranění?
Za prvé: je to štěstí. Za druhé: je to důsledek přípravy. Dělal jsem státního trenéra a zranění klukům přicházela mimo cvičení - třeba při fotbálku si odrovnali koleno. Já začal brzo. Mistr světa jsem byl ve čtyřiadvaceti. Musíte být na sebe narcis, dávat si pozor. Já nechodil nikam, ani jsem nelyžoval, protože tělo vás živí a stane se z vás ženská - musíte o sebe pečovat, nějak vypadat.

Dvojnásobný mistr světa, vítěz v Grand Prix a osminásobný účastník Mr. Olympia Pavol Jablonický

Dvojnásobný mistr světa, vítěz v Grand Prix a osminásobný účastník Mr. Olympia Pavol Jablonický

Omezovalo vás to v soukromí?
Mně to nevadilo. Musíte mít režim a ne každý to zvládne. To je jako u jiných sportů. Když jsem měl malé děti, čekala mě Olympia, absolutní vrchol. Bylo léto a buď s nimi odjedete na tři týdny na dovolenou, nebo je pošlete samy, protože se musíte připravovat. To nebylo příjemné, tyto věci mi utíkaly. Neužil jsem si je, ale pak zase byla doba, kdy skončily soutěže a já mohl děckám dopřát o mnoho víc. Ale musí být pochopení z druhé strany a ne vždycky bylo.

Trpěl tím váš rodinný život?
Tak je to u každého sportu, který se dělá vrcholově. Co mi to vzalo a dalo, ty otázky padají... Já měl štěstí, že v době, kdy tady ještě nebyly na kulturistiku podmínky, mi Němci umožnili jít do Německa a připravovat se. Jdete tam, nejste jazykově vybavený a buď do toho skočíte, nebo neskočíte. První chvíle jsou nepříjemné, protože nemáte známé, jste v novém prostředí. Nikdo vám nezaručí úspěch. Sport je strašně zrádný.

Přechod do Německa byl klíčový?
Absolutně klíčový. Byl devadesátý rok. Předtím jsem vyhrál mistra světa jednou, dvakrát. Za podmínek, kdy tady byl úplně jiný režim. Za styk se Západem mě vyhodili od letadel. Problémy byly. Teď děláme rozhovor, že mi vše vyšlo, ale dalším mnoha lidem to nevyšlo. To je prostě štěstí v životě - osud. Poprvé, kdy jsem vyhrál mistrovství světa, tady bylo řečeno, že profesionální sport neexistuje. A mně nařídili, že na druhý rok musím jet znovu na mistrovství světa. Nebylo to tak, že jsem frajer a dvakrát jsem vyhrál, já totiž neměl na výběr. Tak, jak vám to říkám, to skutečně bylo.

Tak jste letěl na amatérský světový šampionát do Austrálie a vyhrál podruhé.
Vyhrál jsem podruhé a všichni říkali: Ty vole, jsi dobrej! Jsem, ale šel jsem tam s velkou obavou, respektem. Vyšlo to. A to je pak zase dobrý pocit. Všichni svatí stáli při mně.

Když jste přiletěl do Austrálie ze socialistického Československa, musel jste zažít kulturní šok...
Právě proto vám říkám, že konstelace hvězd a všeho musela být neuvěřitelná. Já letěl do Austrálie, vše bylo řízené svazem a musel s vámi letět i čestný předseda svazu. Neměl ani potuchy, co je činka.

Chtěl se podívat do Austrálie.
Přesně. Proto tam letěl předseda, Austrálie byla atraktivní. V té době se moc necestovalo. Přiletíte v listopadu a najednou zjistíte, že svetr na sobě nepotřebujete. Ze všeho jste vyvalený, byl to zase jiný svět.

Šoků muselo být víc.
To ano. Ubytují vás v luxusním hotelu Sheraton Villages, který má vlastní pláž, jste u moře na Brisbane Gold Coast. Úžasné. Teď si představte, že letíte do Austrálie a vůbec nikdo na ČSTV tak nepřemýšlí. Oni vám dají šusťáky! Tak jsem šel a koupil si obyčejné tepláky za sto deset korun. Pamatuji si, jak jsem sám přišel na hotel, kde u bazénu leželi Američani ve značkových teplákách s nášivkami TEAM USA. Necítil jsem se nejlíp, ale už jsem trošku zkušeností měl a vše se rozhoduje na pódiu. Neměl jsem se s kým pobavit. Ten předseda měl pět titulů před a za jménem. Pomalu se mu klaníte. To není takové, že bych mu řekl: Ty vole, já jsem posranej! Co uděláme? Jste sám. Pak se to nějak rozjelo.

A vytřel jste jim zrak.
No vytřel. Já vyhrál nejdřív mistra světa do 90 kilo, pak bylo nad devadesát, a to už nebylo omezené váhou. Vy někam přijdete a zjistíte, že jste nejlehčí a nejmenší.

„Za styk se Západem mě vyhodili od letadel. Problémy byly. Ale všichni svatí stáli při mně.“

To na sebevědomí nepřidá.
Ke každému sportu musíte mít trošičku dané vlastnosti. Moment, kdy začne boj na pódiu, je, jako by se vám úplně změnila hlava a myšlení. Pak slezete a říkáte si: Co já tam dělal? Bylo to dané od Boha, to se nedá naučit. Byli tam Švédi a jednomu říkám: Hele, natři mi záda. A on: Jo, není problém. Ale pak přijde jeho trenér: Hele, my tady máme svých starostí dost. Já neměl na semifinále natřená záda, nic. Profíci musí mít vše naplánované, ale na pódiu máte jen plavky. Já měl tehdy s sebou sedm kusů, na mítinku mi řekli, že hala je kousek. Jeli jsme hodinu autobusem. Přijdu, mám jít soutěžit, otevřu tašku a nemám u sebe ani jedny plavky. Na hotel už nemůžete jít. Co teď? Buď se sesypete, nebo bojujete. Já šel za Italama a říkám: Vole, vysvleč plavky! A šel jsem. Na druhý den bylo finále, už vás všichni zdraví a já si říkal, že to není zas tak špatný. Já hlavně nechtěl udělat ostudu.

Vyhrál jste. A pak jste přemýšlel, co dál, zda uděláte krok k profesionálům?
To byl osmdesátý osmý rok a oni už neměli argumenty, aby mně to zakázali. Ale to víte, že to nebylo jednoduché. Já musel podepsat s Pragosportem smlouvu, že když náhodou vyhraju peníze, budu odevzdávat tolik procent. Měl jsem přispívat i na svaz a já ještě nic nevydělal. Pak se mě naštěstí chopil člověk, který mě prakticky chytil za ručičku a odvezl do Německa. Otevřel mi svět, měl kontakty. Ze začátku to chce pomoc. Musíte mít štěstí. Já měl trenéra doktora Zobače, pro kterého byla kulturistika hobby. Dva týdny před mým odletem do Austrálie v osmdesátém osmém emigroval do Ameriky na univerzitu. Střetli jsme se po jedenácti letech v Las Vegas. Po něm se mě chopil doktor Nosek, měl obrovské styky, věděl kam zavolat. A já se začal díky tomu sportem živit. V práci se dělalo za čtyři tisíce, a já za jedno vystoupení v Německu vydělal třicet. Málem jsem padnul na zadek. Neměl jsem sponzory. To je jako u motorek: abyste jezdil v lepší třídě, musí vám na ni někdo dát. Já si to musel vydělat.

Když jsme u motorek, máte ve fitku pověšenou fotku s jezdcem Biaggim. Hezká vzpomínka?
To jsem měl štěstí. Doma mám fotky s Coulthardem, dobře se poznám s Rodenem, Železným, Jágrem. Když otevíral Jágrbar na Václaváku, byli jsme tam tři, co to s ním otevírali. Na to můžete být pyšný. Je tady samozřejmě rozdíl - já jsem kulturista, který má holou prdel. Roman Hamrlík mě poznal, přišel za mnou a já pořád přemýšlel, kdo to je. V dresech a přilbě vypadají hokejisti jinak než v triku a džínách.

Jako osobní trenér také připravujete na sezonu hokejisty, například Tomáše Kundrátka z Washingtonu, nebo Lukáše Luňáka z Prostějova. Chtějí zesílit?
Lukáš je dobrý hokejista, ale řešili jsme, aby přibral a neskřípli ho u mantinelu.

Co jste mu poradil?
On ještě jezdil do Přerova ke kickboxerům a my jsme se zaměřili na to, aby šel silově nahoru. Lukáš mi říkal: Pane Jablonický, já když přiberu, budu mít svaly, tak mě to zase zpomalí. Já mu odpověděl, že je mi to, víte kde... Můj úkol byl, aby přibral. Měli jsme na to jen tři měsíce, já jsem byl rád, že deset kilo mu vyletělo nahoru. On je šíleně disciplinovaný, hokej je jeho život. O to lehčí byla s ním práce. Poslouchal. Konkurence v hokeji je velká.

Nařídil jste mu jíst hodně steaků?
Ano, hodně masa, aby měl co nejvíce bílkovin. I když taky mám rád hovězí, kupuji si pravou svíčkovou, většinou je to založené na bílem mase, protože je jednoduše stravitelné. Svaly musí z něčeho narůst, strava je důležitá. Je zapotřebí aspoň půl kila masa denně sníst. To není sranda. Někteří hokejisté jsou bouchači, když se vysvlečí, jsou namakaní. Luňák mi pak říkal, že na testech síly byl v benči druhý. Hokej je tvrdý.

A Kundrátek byl jaký svěřenec?
Chtěl se jen udržovat. Po silové stránce je hotový, v zámoří makají. Nechtěl jsem dělat moudrého, když vím, že je v rukou nejlepších odborníků. V kulturistice musíte plánovat detaily, být důslední ve stravě.

To je základ?
K jakémukoli sportu potřebujete dar, u kulturistiky pak dvojnásobný. To, co vám nadělí Bůh - široká ramena, úzký pas, silné nohy, musí být dáno. Nohy nenamakáte.

Musíte mít vrozený talent.
Jasně, ale to slovo jsem právě nechtěl použít. Musí být něco víc. Mně bylo nalajnováno dělat kulturistiku. Známý mi řekl, že kdybych dělal fotbal nebo hokej, mohl jsem mít se svým přístupem miliony, ale bohužel.

Slovo bohužel přece není u vás na místě.
To ne, člověk má být vděčný. Chlap v Německu mi říkal, že by za mé ruce dal i svůj mercedes. To jsou věci, které si nekoupíte. Ale na druhou stranu dnes bych taky toužil mít v Miami barák.

Díky vaším světovým titulům jste dostával nabídky z reklam, od sponzorů. Z filmu ne?
Nebyly. Tady jsme v Čechách. Byl jsem jen v nějakých galashow s Lucií Bílou.

Kulturista Višný měl s rolí ve filmu Kdo zabil Jessie štěstí?
To bylo dávno. Ale tohle mi nevadí. Já chtěl být v co nejvíce soutěžích. Odsoutěžil jsem závod v New Yorku a druhý den jsem letěl do Miami. Letenka vás vyšla na sto dolarů, a když už jste tam, tak to není tak drahé. Oťukáte se a za deset tisíc si Miami užijete. Před dvěma roky jsme tam byli s přítelkyní celý prosinec. Pozvali na soutěž patnáct lidí z celého světa jako návrat legend. Vše platili, dostal jste startovné, což nikdy nebývalo. Udělalo se to ve velkém stylu. Já si říkám, že děcka jsou zdravá, sportují, jen chybí prachy, abych mohl cestovat po světě. Jak si k tomu čuchnete, chcete pořád cestovat. Viděl jsem celou Ameriku, Austrálii. Pořád je co objevovat, a to je nejlepší.

Proč jste se jako rodilý Slovák přes Hradec Králové usadil právě v Olomouci?
Do Hradce jsem musel po škole na letiště kvůli práci. A budova, kde provozuji posilovnu, patří podnikateli panu Endlovi. My se známe šestnáct let, vybudoval to tady. Mistr světa můžete být dvacetkrát, ale jít do rizika, půjčit si úvěry a začít sám, to by vás mohlo zabít. Nejsem dobrodruh, co se zadluží. Když mi účetní řekla, abych si vzal auto na leasing, protože musím mít odpisy, byl jsem na nervy. Mám rád klidný život.

Takže do Olomouce jste se odstěhoval vyloženě kvůli pracovní nabídce?
Jo. Jsem ze Senice. Do Hradce jsem musel, blbý bylo, že jsem tam žil a trénoval jsem v Pardubicích. V Olomouci práce frčí. Je to dobré. V životě máte touhy, ale musíte mít i čistou hlavu. Všichni chceme krásná auta, ale lepší je se uskrovnit, než si každý měsíc při splátkách kousat prsty.

„Lidi mají rádi atraktivní věci, ale sami tak vypadat nechtějí. Kulturisté by měli být vzor, ne atrakce.“

Život v Olomouci vám vyhovuje?
Je to skoro stejné jak Hradec. Ani mě nenapadne jít na olomoucké náměstí.

Chyba, je tak krásné.
Vím, Olomouc nějak znám, ale dost cestuji, a když mám volno, lehnu si v klidu doma.

Jsou vaši zákazníci rádi, že jim ve fitku poradí mistr světa v kulturistice?
Je to má výhoda. Za léta jste něco udělal, to vám nespadlo z nebe. Když za půl roku procestujete půlku světa, je to jako když vystudujete vysokou školu. Máte obrovské zkušenosti, takže lidé mě respektují. Dojdou za mnou s různými problémy i ze Slovenska. Jsou případy, kdy sám čumím, a říkám si: Proboha, proč nejdete za doktorem! Nemám lékařskou fakultu! Lidé mi věří. Řeší se i krávoviny: Hele, chci přibrat, shodit. Jsem tady jako farář. Musím jim hlavně pomoct psychicky. Nejsou hloupí, vědí, co mají dělat, ale chtějí podporu. Když něco říkám, tak přesně vím, o čem mluvím, protože jsem to sám na sobě několikrát prošel. Vím, co to je v noci nespat hlady, jak to překonat. Chodí za mnou i se šlachami, s rameny. Ale vždy respektuji hranici, kdy je už pošlu za doktory. Živím se tím, čím nezbohatnu, ale baví mě to. Navíc lidi vidí, že tady taky tahám činky, taky dřu, není to, že bych jen mluvil. Také se s nimi sprchuju.

Slýcháváte v šatně, že někdo bere steroidy? Stínem kulturistiky zůstává dopink.
Na tohle téma se nebaví. Ani to nejde. Vyznávám zdravý životní styl. A dopink není stínem kulturistiky, ale stínem sportu.

To je pravda, nejen cyklisté ví své.
Tak. O politice se taky říká, že všichni kradou, ale vždycky je tam jeden, na koho se ukazuje. Vím, jak na kulturistiku reagují lidi. Vrcholový sport je jiná stránka. Tady ve fitku to vůbec nepřichází do úvahy. Nikdy v životě! Můj trenér mi ze začátku řekl, že by nikdy nechtěl, aby jeho děcka dělala vrcholový sport. Všichni obdivujeme Jágra, ale za ním je milion lidí, kterým to nevyšlo, kteří jsou zdrcení a poslalo je to na dno.

Bilancoval jste po padesátinách?
Byl tady pán, který mi říkal, že koukal na Youtube na mistrovství světa, jak jsem vyhrál. To vám to připomene. Ptají se mě třeba, jaké to je vyhrát mistra světa, ale to nejde předat. Je to jako s návštěvou New Yorku - dokud ho nenavštívíte, nedovedete si ho vůbec představit. Vzpomenu si, protože jsem měl štěstí a zažil jsem moc krásných chvil. Byly i těžké chvíle, ale na ty se zapomíná. Já koukám hlavně dopředu.

Jakého úspěchu si ceníte nejvíc?
Máte etapy. Vyhrajete mistra světa, pak jdete k profíkům a přejete si: Bože, dej mi aspoň jednou vyhrát na Grand Prix. Já vyhrál v Torontu, a to vám je do breku. Zažil jsem kluka, který byl pětkrát druhý na mistrovství světa a popáté se z toho sesypal. Protože druhé místo nikoho nezajímá. Není nic lepší než být první. Víc neexistuje.

Byl to velký skok k profesionálům?
Rok jsem přemýšlel, že skončím. V devadesátým jdete do světa, koukají na vás, že jste někde z Východu, neumíte jazyk. Respekt si musíte vydřít. Stalo se mi, že mě na letišti poznávali lidé, protože jsem se dostal do časopisů. To je výborný pocit. Mistrů Olympie je moc, ale když povíte kulturistika, tak lidé si vybaví Arnolda Schwarzeneggera.

To je pravda.
Jsem rád, že mě znají ještě mladí, kteří sem přijdou, protože se rychle zapomíná.

Porazil jste i světovou legendu kulturistiky Colemana. A na to se nezapomíná.
Jednou se mi to podařilo. To bylo zvíře! Známe se osobně. Porazil jsem ho v Norimberku, byl naštvanej. Vítěze Olympie Dextra Jacksona jsem porazil na Noci šampionů. Amerika má v kulturistice monopol.

Proč jste uvažoval, že s profikulturistikou hned skončíte? Bylo to velké sousto?
Zjistíte, že je to jako když ze školky přejdete na vysokou školu. Nechci to dramatizovat, ale když jsem přišel do šatny k profíkům, řekl jsem si: Co tady dělám? Cítil jsem se blbě. Nevěřil jsem si. Možnost se připravovat mi dali Němci, mohli jsme na Ironmana, na Grand Prix, zaplatili mi letenku, ubytování. Dřel jsem a nepřemýšlel, že bych se mohl dostat do finále mezi prvních pět.

Je to hezký příběh mechanika letadel.
Těch grotesek kolem toho! Dělal jsem na letadlech jednadvacítkách, byl jsem specialista na motory. Někdo přišel, nabídl mi jít na mistrovství a vojáci si mysleli, že jsem se zbláznil. Tehdy to neexistovalo. Najednou jako by se nebe otevřelo. Bůh stál nade mnou. Poprvé v životě jsem letěl na šampionát juniorů do Lugana. Po návratu se mě vyptávali, jak to tam vypadá, ale já musel držet hubu a říct, že je to jen možná trošičku lepší než tady. Nemohl jsem nic říct!

Neměl jste chuť emigrovat?
V osmdesátém čtvrtém jsem se oženil, v osmdesátém pátém se mi narodil syn. V Německu máte vše. Jednoho krásného dne jsem si řekl: Zůstávám tady! Volal jsem domů, vzala to dcera a zeptala se: Tati, kdy přijdeš? Na vše se vykašlete a víte, co je nejdůležitější. Zahodíte spoustu věcí. Třeba proto nebyla Amerika. Nakonec jsem se rozvedl, od patnácti jsem dceru vychovával sám. Odstěhovali jsme se do Olomouce, ona začínala na střední škole, nikoho neznala. Tak já psal do Ameriky dopis, že odmítám Olympii. Pak jsme letěli s holkou do New Yorku na Noc šampionů. Dařilo se mi, všechno tohle asi mělo přijít, nastanou momenty, kdy se musíte rozhodovat. Když jsem odešel od armády, dělal jsem vychovatele na střední. Udělal jsem zkoušky na vysokou, měl jsem nastupovat na pedagogickou fakultu. A teď přišli Němci a řekli: Podívej, budeš brát měsíčně tolik peněz, kontrakt je na rok, ale chceme, abys tady byl.

Vzdělání versus kariéra. To je dilema...
Celý život mě mrzí, že jsem si neudělal školu. Vím, jak studoval Hašek v Pardubicích vysokou při kariéře, to nebylo studium. Na soutěž je půlroční příprava, zvládal jsem jen dobře odtrénovat a spát. Mně se nechtělo ani do kina. Dal jsem do toho úplně všechno. O spoustu věcí vás to obere.

Vaším cílem nebyla kulturistika, že?
Ne, zase přišla náhoda. Po střední jsem chtěl na vysokou dělat pilota. Proto jsem šel k letadlům. V Praze jsem šel na pilotní zkoušky a byl tam i kluk z Hradce. Já pak na vysokou nešel, dali mě na letiště do Hradce. Potom jsem se tam s ním potkal a on se mě zeptal, jestli si nepůjdeme zacvičit. Na letišti jste u vojáků na ubytovně, chlapi chodili na pivo, já cvičit a bylo mi dobře. Vynikal jsem postavou, bavilo mě to. Pak za mnou přišli, jestli bych nezkusil kulturistiku. Šlo to spontánně. Začátky byly hrozný.

Dvojnásobný mistr světa, vítěz v Grand Prix a osminásobný účastník Mr. Olympia Pavol Jablonický

Dvojnásobný mistr světa, vítěz v Grand Prix a osminásobný účastník Mr. Olympia Pavol Jablonický

Jako tehdejší tělocvičny?
Se mnou cvičil kluk, který dělal v Hradci ČKD a kradl kotouče, řezal je na soustruhu. Posilovna byla na Lízátkách, na fotbalovém stadionu. Podmínky byly blbé, ale bylo to s nadšením. Nebyly boty. Když jsem vyhrál mistra Evropy, tak za kapesné jsem si koupil adidasky a ty byly pro mě jak svátost. To byl rok 87, tady byly jenom v tuzexu. Posilovny byly katastrofální. Někdy mám pocit, že čím lepší máte podmínky, ustupuje nadšenost z maličkostí. Teď je všeho přehršle. My baštili tvarohy, mixovali sušené mléko. Teď lidi nejdou odspodu, že mají dobře jíst a cvičit. Hledají, jak to obejít. To je přirozené. Nikdo nechce dřít.

Ale jsou i úspěšné výjimky.
Já vstával v půl páté, v mrazech šel přes náměstí v Hradci do posilovny, kde začínali topit v sedm. Měl jsem na sobě dvoje tepláky. Nevím, proč jsem to dělal. Prostě dělal.

Sázíte na pocity?
Moc. Dnes je ale lepší si vše rozplánovat. Kolikrát jsem se bránil informacím, protože mě odváděly od pocitu. V kulturistice, kde budujete vlastní tělo, je dobré sázet na vlastní pocit, abyste to taky nepřehnal. Já vždycky říkám: Hlavně pohoda. A držím se hesla: není důležité dřít, je důležité vyhrát.

Zkušenosti jste předával i jako státní trenér. Proč to nevyšlo?
Odešel jsem, protože jsem zjistil, že ani nemusím mít funkci státního trenéra a kluci za vámi chodí sami. Statní trenér neznamená, že jste trenér, to jste funkcionář. Sedíte mezi lidmi, kterých byste půlku pozabíjel, protože jim nejde o sport. Je blbé, když vedle vás sedí pupkáči, kterým jde o byznys. Ale to je všude. Já měl titul mistra světa, kluci mě brali a předseda svazu zjistil, že najednou nemá slovo. Tak to skončilo.

Kvůli vztahům?
Ano. Jen jediný příklad: byl jsem pozvaný na mistrovství Německa, vrátili jsme se snad ve čtyři ráno. A měla být v Brně nominace na mistrovství světa. Já si na chvíli lehl a zaspal jsem. Frčel jsem do Brna, to víte, že v půlce cesty mě chytli policajti. Naměřili mi dvě stě. Kluci už měli být na pódiu a předseda svazů jim říká, ať už jdou, uděláme nominaci. Oni bez trenéra nechtěli.

Hořký konec.
Nominace už je na pódiu jen taková šaškárna. Stejně se ví, kdo pojede. Ale důvod hledali a našli ho. Všichni chlapi jsme ješitní. Pak si řeknete, jestli to máte zapotřebí a jdete. S klukama jsem byl na mistrovství světa v Moskvě. Rozhodčí mě znali, a to bylo důležité, protože v kulturistice se rozhoduje jako v gymnastice. Stačilo, abych za nimi došel, zeptal se jich, jak se mají a upozornil na mého borce, který byl na podiu třeba schovaný vzadu. Prvních pět nepřehlédne nikdo, ale další pořadí je hodně subjektivní. Nám to pomáhalo, otevíralo to dveře. I při pozvání Colemana do Prahy. Ukázali mu hodiny na Staromáku, což ho nebralo. Zajímalo ho jen, kde co sežrat. Jsem tváří a výkladní skříní kulturistiky u nás, takže každá aféra mě zasáhne. Snažím se, aby kulturistika zůstala lidská. Lidi potřebují vzory. Je blbé, když by místo Arnolda hrál ve filmu někdo jiný. Když chceme vidět člověka, který zmákne deset borců, tak nemůže být vychrtlej. Už k němu patří síla a svaly.

Schwarzenegger byl i dobrý kulturista.
On dosáhl strašně moc, došel daleko. V životě jsem se ním párkrát setkal. Zažil jsem ho v mládí. A taky v Las Vegas, kde přišel jako guvernér Kalifornie. Vystoupí z limuzíny, ochranka kolem něho. Stáli jsme vedle sebe na závodě v Ohiu, pak v Atlantě. Viděl jsem i Stalloneho. Moc se neví, že Arnold se Sylvestrem se snažili ještě za Bushe získat politický post v tělovýchově. Vyšlo to Arnoldovi, který měl podporu Kennedyovců, ti ho vystřelili. Nikdo by nepředpokládal, že by kulturista mohl být v politice. A myslím, že byl dobrej guvernér.

Současné trendy kulturistiky jsou extrémní objemy. To už je za hranou...
To je špatný. K tomu se nedá moc co říct. Zažil jsem vývoj, ale dnes je to brutalita. Kdysi byla jiná pravidla. Na druhém místě na Olympii skončil i prťavý borec s 80 kily, ale byl dokonalý. Musí to být hezký - široký ramena, úzký pas. Teď je z kulturistiky obchod. Přijdete do šatny a víte, kdo bude ve finále. Dřív byly soutěže svátek, Noc šampionů se konala na Broadwayi. Cesta není správná.

A myslíte, že se to zase otočí?
To se musí otočit! Ty objemy nejdou donekonečna.

Jde o zdraví. Někteří ani nemohou běhat.
Je to obrovský extrém. Já mám teď 105 kilo a není prdel to vláčet s sebou. Zatěžuje to celý organismus. Když jsem naposledy startoval v New Yorku, vyhrál tam Carl Green. On je možná nižší než já, ale byl obrovský. A lidi to obdivují. Mají rádi atraktivní věci, ale sami tak vypadat nechtějí. Kulturisté by měli být pro lidi vzor, ale tohle už je atrakce. Amerika to pustila strašně daleko. Dělal jsem spoustu reklam - na oblečení, na proteiny, ale teď je to jiné - otevřete si časopis a tam je potetovaný brutální chlap. To mi nesedí. Zase to zavádí kulturistiku k tomu, že s ní může někdo pohrdnout.

A s ženskými soutěžemi? Jsou i kategorie, kde se naštěstí klade důraz na estetiku.
Jsou bikiny... Já bych to ale neuměl rozhodnout. Holky jsou hezký. U fitnesek je dobrá věc, že musí předvést vlastní volnou sestavu. Američanky jsou vymakané gymnastikou - nádhera! Ale jsou sporty, které by ženy dělat neměly. Třeba vzpírání. Když vy uvidíte kulturistku, tak si řeknete: To je kráva! Proč to dělá? Ale já jednu od nás poznám osobně a vím, že je inteligentní, ale v duchu se též ptám, proč dělá zrovna kulturistiku. Je tichá, je magistra, ale těžko to pochopit. Asi je to její život. Vidí v tom krásu.

Vnímání krásy je subjektivní.
Jasný, ale krása by mi neměla ztěžovat život, abych si dával piercingy do přirození a večer se bál pohnout. To zase nechápu.

V poslední době tolik nezávodíte, proč?
To je trošku ze soukromí. Přítelkyně měla velký projekt, stavěla třináct rodinných domků a kolem toho jsme běhali. To byl důvod, proč se to utlumilo. A teď rozbíhá obrovský kšeft. S americkou firmou děláme projekt na životní styl. Ta firma je pátá na světě v obchodování na burze, skoupila fabriky v Číně, v Thajsku a zaměřuje se na zpomalení stárnutí. Vyrábí speciální produkty, co se týká antioxidantů. V Budapešti byla přednáška, jak je Amerika na pokraji zhroucení kvůli obezitě. Teď je nový produkt - Čínská housenka. Moc se o tom nemluví. Kilo stojí půl milionu. Je to speciální kořen, který roste v Himálajích. Jsou v něm životabudiče. Přítelkyně na tom pracuje, má velký tým. Ona je starší než já, je inženýrka zemědělství, která už toho v životě hodně zažila. Je strašně inteligentní.

Chcete zpomalit stárnutí?
Jo, je to nový životní styl. Přítelkyni s tím pomáhám. Žijeme ve dvou, hledíme si akorát vlastního zadku. Dcera si udělala bakalářku a odešla za přítelem do Pardubic. Abych vám řekl, už si nic neplánuju. Nechávám to na intuici. Jestli náhodou zblbnu a půjdu na závody, je mi jedno. Já šestnáctkrát startoval v New Yorku, a to už si tam pak připadáte jak doma, když vás zdraví sekuriťáci. Jsem rád, že si nemusím nic plánovat. Chci mít klid a trošičku si to užívat.

Říkal jste, že si jako doma připadáte i v New Yorku. Kde se ale cítíte nejlíp?
Blbé je, že jsem od patnácti chodil na vojenskou školu a doma jsem už skoro nebyl. V devatenácti jsem došel do Hradce. A Olomouc? Dobrý, ale pořád jsem jako cizinec. Olomoučáci mi říkají, že tady mají kořeny, ale já kdybych se sebral a odjel jinam, tak neuroním ani slzu. V tom jsem svobodný.

Mně by možná slza ukápla...
To je právě to. Já jsem z vesnice na Slovensku a tam už bych se nevrátil ani náhodou. Jsem bohužel toulavý po celém světě. Tak to život zařídil. V Olomouci jsem rád, ale rodinu mám na Slovensku - ségru v Bratislavě. Ale dobrý: lepší Olomouc než Ostrava.

Říkáte, že jste dítě štěstěny. V čem bylo vaše největší štěstí?
Že co jsem chtěl, to mi vyšlo.

Autor:






Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze