"Snažím se mít do Vánoc všechny přípravy na Dakar hotové, abych si to mohl užít s rodinou. Půjdu si zasáňkovat s dětmi a tak. Člověk se před tou cestou potřebuje dát do pohody," říká zkušený účastník dálkového závodu, který se v posledních letech jezdí na jihu Ameriky.
Ve 36. ročníku Dakaru bude Pabiška startovat s vlastním týmem SP Moto, jehož druhým členem je špičkový slovenský jezdec Štefan Svitko. Trasa závodu dlouhého přes 8000 kilometrů povede tradičně Argentinou a Chile, nově závodníci zavítají i do Bolívie.
David PabiškaMotocyklový závodník. Věk: 38 let, výška: 176 cm. |
Jak vzpomínáte na svůj první Dakar v roce 2007?
To bylo čiré dobrodružství. Abych pravdu řekl, už nikdy bych to nechtěl zažít, protože se sportem to nemělo nic společného, byl to jen boj o přežití. Jel jsem tehdy do Afriky úplně sám, bez mechanika a zázemí. Bylo to až tak vyhrocené, že už jsem dokonce i chodil bos, protože jsem neměl boty. Dnes už se tomu směju a jsem rád, že jsem si tím prošel. Ale opakovat bych to vážně nechtěl. I když letos už nebudu mít na trati takovou podporu jako v minulých letech.
Proč jste se rozešel s týmem KM Racing, za který jste předtím závodil?
Nesouhlasil jsem s tím, jakým směrem se tam některé věci ubíraly. Všichni dakaráci zůstáváme dál na stejné lodi, ale každý má jiný názor a já si to teď budu dělat po svém. Pořád na svou účast nahlížím ze sportovní stránky, nikoli z té obchodní. A nechci být v uvozovkách poslední na řadě.
Váš minulý tým se staral hlavně o kamiony. Byl to ten hlavní problém?
Především musím říct, že jsem se tam měl dobře. Měl jsem stoprocentní servis, ale bohužel kategorie kamionů a motorek jsou od sebe velice daleko. Ten méně finančně náročný je pak trochu stranou. Mě Dakar stojí dva miliony korun, kamioňáka sedm, proto se vše přizpůsobovalo kamionům.Motorky byly jen přidružená výroba. Já naopak chci dělat tým na míru motorkářům a vytrvat v tom i do budoucna, abych za sebe vychoval nástupce nebo dělal najížděcího jezdce někomu rychlejšímu. Proto je nutné mít tým zabezpečený speciálně pro motorky. Samozřejmě nemáme doprovodné kamiony, které nám povezou věci, takže je to svým způsobem znova začátek.
Je to tedy návrat ke kořenům, kdy jste se musel hodně uskromňovat?
Tak to zase ne. Jen místo kamionu vezeme čtyřkolovou dodávku. Náhradních dílů s sebou nemáme příliš, ale věci pro dva jezdce tu dodávku zcela zaplní. Největší problém byl s pneumatikami, kterých je pro dva třicet sad. Povezeme je na střeše. Každý máme svého mechanika, všechno na top úrovni.
Jak by měla vypadat vaše spolupráce se slovenským jezdcem Štefanem Svitkem?
On je tou hvězdou, která by měla dělat výsledky. Projekt je plánovaný minimálně na tři roky. Sportovní směr je takový, že letos pojedeme každý sám na sebe, i když si v případě problémů budeme pomáhat. V roce 2015 bych se měl ujmout role nosiče vody, jakési rychlé asistence. Když týmová jednička třeba bude stát a šroubovat zadní kolo, já sundám svoje, dám ho jemu a sám na tom rozbitém dokulhám do cíle. Sport by neměl trpět. Naopak, tento způsob spolupráce přináší dobré umístění pro oba. Já budu muset pořád závodit, abych byl jedničce nadosah, a ten první může být víc v pohodě, jelikož ví, že za ním jedu.
Jak jste se dali dohromady?
Ten nápad vzešel z mé strany. Já i Štefan bojujeme se sponzory a tím, že jsme se spojili, jsme ušetřili spoustu peněz. Zatím to funguje velmi profesionálně. Kolem nás jsou samí srdcaři. Nikdo nám nedává ultimáta: "Musíte být do pátého místa, jinak vám nic nedám."
Platí váš plán, že v nadcházejícím ročníku chcete zrychlit?
Když jsem byl amatérem a vkládal do Dakaru strašně moc, měl jsem strach z toho, aby se to nepodělalo hned na začátku. Za ta léta jsem si pak zvykl až příliš šetřit techniku. Nedávno jsme měli sezení, kde mi můj mechanik řekl: "Davide, letos se na to neohlížej. Jestli se motor zastaví, nedá se nic dělat." Máme tovární motorku od KTM a tu není potřeba šetřit, měla by vydržet. Někde jsem četl, že prý budu víc riskovat. To v žádném případě, risk se na Dakaru nikdy nevyplatí. Ale je rozdíl, jestli pojedete do zatáčky na půl plynu nebo na plný. Vím, že když jedu naplno, posouvám se startovním polem výš.
Co je pro vás na jihoamerických tratích nejtěžší?
Jediné, s čím mám problémy, jsou hory. I když se tam nezávodí, člověka to vždycky vyždíme. Když přejíždíme dvě stě padesát kilometrů ve výšce pět tisíc metrů, k tomu vám pořádně nefunguje motorka a ochladí se na minus jedenáct, tak je to síla. V té výšce se vám může motat i hlava. A když pak sjedete dolů pod hory, je tam rozdíl šedesát stupňů. Letos se navíc jede maratonská etapa do Bolívie a pak zase zpátky. Mám obavu, že pojedeme dvakrát přes hory, a to bude za trest.
Proč jste změnil motorku?
Továrna KTM vyvinula kvalitní stroj pro amatéry, který se dá normálně koupit. Rozdíl mezi tovární a amatérskou verzí není velký. Yamahu jsem si musel připravovat minimálně měsíc, tady je všechno udělané a upravuji jen detaily. To je výhoda. Samozřejmě šampioni jako Marc Coma mají úplně jiné finanční možnosti a to se projeví i na motocyklu a servisním týmu. Navíc může jezdit v sezoně závody mistrovství světa a připravovat se.
Kde se připravujete vy?
U nás v Čechách. Jezdím klasické závody cross country. Na těch se můžete velice solidně přichystat po jezdecké stránce, ale netrénujete navigaci. Takže když pojedete na Desert Challenge do Dubaje nebo do Jilemnice, je to stejně fyzicky náročné, ale rozdíl je v té navigaci.
Vždycky jste do poslední chvíle sháněl peníze na Dakar a byly to nervy. Jaké je to letos?
Maličko lepší, ale jak jsme se osamostatnili, rozpočet se trochu nafoukl. Za mnou naštěstí stojí firma Sova Liberec. Její šéf Jarda Cvecho je člověk z jiné zeměkoule, je po mém boku už od roku 2007. Peníze sháníme pořád do poslední chvíle, ale není to existenční.
Dáváte si za cíl překonat 26. místo, vaše dakarské maximum z roku 2010?
Určitě. Proto všechny ty změny. Mám kvalitního parťáka, který dokáže bojovat o první pětku pořadí. Těžkou úlohu favorita na sebe bere někdo jiný, a to mi vyhovuje.
