Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Už nechci prohrávat, řekl si výškař Fosbury. A vymyslel flop

Legendární výškař Dick Fosbury v obřadní síni v Hustopečích. | foto: Jiří Salik Sláma, MAFRA

27 2013
Málokdo může říct, že od základů změnil svůj sport. Dick Fosbury ano. Před padesáti lety tento americký skokan do výšky přišel na to, že překoná laťku snáz, když se přes ni přenese zády napřed a dopadne na ramena. V roce 1968 s tímto tehdy podivným stylem přijel na olympiádu do Mexika a senzačně vyhrál.

"Všichni byli ohledně mého stylu velmi skeptičtí," vzpomíná Fosbury. Krátce po úspěchu jej však ostatní začali kopírovat. "Myslel jsem, že pár atletů může můj styl použít. Ale neměl jsem tušení, jakou způsobím revoluci," říká host Hustopečského skákání, kvůli kterému pětašedesátiletý muž poprvé přijel do Česka.

Hodně cestujete po světě. Znají v něm stále lidé jméno Fosbury?
Už jsou to dvě generace, co se děti učí o Fosburyho  flopu. Ale zjišťuji, že pro mnoho z nich je to jen jméno, za kterým si nepředstavují žádnou osobu. Také je zajímavé, že moje jméno je známější v Evropě než v Americe. V naší kultuře lidé znají hlavně současné sportovce, v Evropě víc vnímají i historii.

Jaké jsou vaše dojmy ze zamrzlé jižní Moravy?
Z pozvání jsem byl nadšený, protože jsem v České republice ještě nebyl. Doma žiju v horách, takže se sněhem a zimou nemám problém. Jen doufám, že se trochu vyjasní, abych si mohl víc užít krásy vaší země. Lidé, které jsem potkal, jsou úžasní. Víc, než jsem čekal.

Proč jste se vlastně rozhodl vymyslet nový skokanský styl?
To je jednoduché: abych skákal výš. Začínal jsem skákat nůžkami, ale cítil jsem, že potřebuju něco změnit, abych se dostal výš. Proto jsem se snažil vymyslet něco, co bude efektivnější.

Řídil jste se spíš instinktem, nebo jste na to šel vědecky?
Neměl jsem žádný plán. Jen odhodlání, že už nechci prohrávat. Zjistil jsem, že musím změnit polohu těla, a tak jsem jednoho dne nad laťkou neseděl, ale ležel. To mi za jediný den přineslo zlepšení o 15 centimetrů, a mohl jsem tak soutěžit s jinými skokany.

Legendární výškař  Dick Fosbury při olympijském závodě v Mexico City v roce

Legendární výškař Dick Fosbury při olympijském závodě v Mexico City v roce 1968, kde vybojoval zlatou medaili.

Kdo vymyslel název flop?
Já sám. Byla to vlastně ironie, protože flop v angličtině znamená propadák. Když jsem si jednou v novinách po svém neúspěchu přečetl "Fosbury flop", napadlo mě, že to bude motivující název.

Co na vaši novinku říkalo okolí?
Flop jsem začal vyvíjet v roce 1963 a přechod mi trval dva roky. Pro mého trenéra to muselo být velmi frustrující, protože každý týden jsem něco malého změnil. Ale dal mi volnost, abych svou techniku vylepšoval, protože jsem se stále zlepšoval. Myslím, že je dobře, když učitel nechá studenta, ať se sám rozvíjí.

Snažil se vás někdo kopírovat?
Žádný z ostatních trenérů moje nápady nepřevzal, až po Mexiku. Až tam jsem ukázal světu, že se s touto technikou dá vyhrávat. Za poslední rok před olympiádou jsem se zlepšil o 14 centimetrů, takže jsem byl pro všechny velkým překvapením. V olympijské vesnici jsem potkával trenéry z ostatních zemí a všichni byli ohledně mého stylu velmi skeptičtí. Ale z mého pohledu byly moje technika a schopnosti všechno, co jsem měl.

Napadlo vás, že váš styl může vytlačit tehdy používaný stredl?
Myslel jsem, že můj styl může pár atletů použít. Ale neměl jsem tušení, jakou způsobím revoluci. Bral jsem to tak, že pokud něco zvládnu já, můžou to zvládnout i jiní, ale nijak jsem to nepropagoval. Byl jsem mladý kluk a prostě jsem rád skákal.

Jste pyšný na to, že dnes vaším stylem skáčou všichni?
Jsem velmi hrdý, že jsem mohl přispět k rozvoji svého sportu. Díky tomu jsem mohl objet celý svět a potkat se s mnoha zajímavými lidmi. Kdybych skončil druhý nebo třetí, dnes bych nebyl tak slavný. Na každé olympijské hry máme nějaké vzpomínky a já jsem poctěn, že jsem jejich součástí.


Jaké další vzpomínky na olympiádu v Mexiku vám zůstaly?
Mám jich spoustu. Až po hrách jsem se například dozvěděl, že se v Mexiku konaly demonstrace, při nichž umírali studenti. Nám sportovcům o tom neřekli ani slovo. Byli jsme na mayských pyramidách, což pro mě bylo velmi mystické a emotivní. Během olympiády jsem měl možnost vidět vítěze i poražené, viděl jsem Beamonův skok do dalšího století i protest Tommieho Smithe s Johnem Carlosem (na stupních vítězů protestovali proti utlačování černochů v USA, za což byli z olympiády vyloučeni). Několik mých přátel onemocnělo žaludečními problémy a nemohli předvést to nejlepší. Potkal jsem také sportovce zpoza železné opony a zjistil jsem, že se nijak nelišíme, že všichni máme stejné sny a představy. To pro mě byla velká lekce, která mi otevřela oči.

Pamatujete si také na výkony Věry Čáslavské? Věděl jste o tom, že Československo tehdy byla okupovaná země?
V olympijské vesnici měli nějaké publikace, takže jsem o tom něco věděl, ale víc jsem se dozvěděl až z novin doma.

Úspěchy Věry Čáslavské měly v Československu velký ohlas a sloužily jako vzpruha při sovětské okupaci. Co si myslíte o tomto vlivu sportu?
Žil jsem život atleta a po svém vítězství jsem měl veškerou mediální publicitu. A především Smith a Carlos ve mně nechali zjištění, že sportovci mohou ovlivnit i běžný život. Vždy jsem měl sen, aby svět byl lepší, ale stejně tak jsem si musel uvědomit, že některé věci ovlivňuje především politika.

Svou kariéru jste ukončil dřív, než vám bylo pětadvacet. Proč?
Abych dostal práci. Šedesátá léta byla dobou amatérského sportu, a když jsem dokončil studium na univerzitě, musel jsem začít pracovat.

Nelákalo vás skákat profesionálně?
Ve skutečnosti jsem chvíli profesionálem byl. V USA jsme měli skupinu ITA, která však trvala asi jen dva roky. Já jsem se dal k profesionálům, protože jsem zrovna neměl práci a nechtěl jsem sedět jako nezaměstnaný doma. Moc se mi nedařilo, ale vydělal jsem si. A po jedné sezoně jsem si znovu našel práci ve stavebnictví. Ale nikdy jsem nezávodil pro peníze, bavilo mě soutěžení.

Legendární výškař  Dick Fosbury v obřadní síni v Hustopečích.

Kdy jste naposledy skákal přes laťku?
 V roce 1998 jsem se zúčastnil mistrovství světa veteránů a skončil jsem třetí. Porazil mě chlapík, co skákal stredlem a byl z toho šťastný. (směje se) O rok později jsem ještě skákal na exhibici v Řecku, ale potom už ne. Vyléčil jsem se z rakoviny a podstoupil i operaci zad. Dnes jsem zdravý, ale tohle mi posloužilo jako výmluva, proč už nikdy nemusím skákat.

Čím se nyní zabýváte?
Odešel jsem do důchodu jako stavební inženýr. Ale posledních pět let jsem byl především dobrovolníkem v oblasti olympionismu na národní i mezinárodní úrovni, dělal jsem ředitele Světové organizace olympioniků. Díky tomu jsem měl možnost cestovat po světě, propagovat olympijské ideály, sport a zdravý životní styl. Také stále pracuju s dětmi, pro které dělám tábory, na kterých se chlapci i dívky učí skákat do výšky. A díky mému jménu mohu veřejně vystupovat v různých společnostech a mluvit o kreativitě a inovacích.

Když mluvíte o inovacích, snažíte se učit děti nějaký nový styl, nebo je váš flop pořád nejlepší?
Zatím nikdo nepřišel na nic lepšího. Přesto mám nějaké nové nápady, protože nikdy nemůžete ustrnout ve vývoji. Doufám, že v příštích letech někteří špičkoví atleti ukážou, že jsou moje nápady správné.

Co se snažíte vylepšit?
Jde o modifikaci flopu na základě toho, co jsem odposlouchal od odborníků v oblasti biomechaniky a fyziky. Skok po zádech je nejlepší způsob, jak udržet těžiště nízko, ale pořád se dá pracovat s pozicí boků a kolen. Je to výzva.

Kde podle vás leží hranice lidských možností?
Jako inženýr vím, že pořád můžeme zlepšovat naše dovednosti. A v roce 1978 jsem předpověděl, že za mého života někdo překoná 250 centimetrů. Nyní je to blízko a já pořád žiju. (směje se) Na druhou stranu vidíme, jak se zvyšuje úroveň v jiných odvětvích, zatímco ve výšce je už dvacet let pro muže i ženy maximum stejné. Myslím si, že ženský rekord bude překonán dřív, ale skokani jako Uchov a někteří další mohou za ideálních podmínek také překonat hranice. Vezměte si takového Usaina Bolta na stovce. Běhá časy, které by v mé době nikoho nenapadly. Kdybychom měli ve výšce Bolta, 250 centimetrů už by bylo překonáno.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze