"Přiznám se, že motorismus mi až tolik neříká, ale zkušenost je to fantastická," řekl 39letý sporťák. "Na pit lajně zprostředkovávám dojmy přímo z trati, takže je jedno, zda jsou to trucky nebo veslování."
Překvapilo vás něco?
Že piloti, kteří jsou určitě v nervech, dokáží těsně před závodem komunikovat. My se k nim s kamerou a mikrofonem dostaneme dvě minuty před startem, oni dělají rozhovor a ještě vtipkují. Nesrovnatelné s jinými sportovci. Jsou fakt pozitivně naladění, dobří "týpci".
Jakou předstartovní horečku mají třeba fotbalisté?
Byl jsem rok a půl mluvčí fotbalového národního týmu, poznal to i zevnitř. A ta pravidla byla striktní, v den zápasu se nesmělo s nikým mluvit, kluci by neměli být vyrušováni ani rodinnými příslušníky. Viděl jsem to jejich soustředění přímo v kabině pět minut před výkopem, a to je taky zajímavé. Kluci jsou v jiném světě a stoprocentně vnímají, co je před nimi, okolí vůbec.
Mimochodem, jaký jste řidič?
Běžný. A jak člověk stárne a přibývají mu děti, už mám tři, tak se uklidňuje. Hodně jsem za volantem nadával. Dnes už jsem západní typ řidiče. Jako němečtí, kteří jsou ohleduplní, vždy vás pustí, dávají přednost chodcům, nevztekají se. Vnitřně mě vytáčejí agresivní řidiči, nelibě nesu některé magory.
Zpátky k vaší práci. Nechybí vám už komentování fotbalu?
V televizi jsem byl 17 let, už od svých šestnácti. A cítil jsem se vyhořelý. Jel jsem po pětadvacáté na Nou Camp komentovat Barcelonu a už mi to nedávalo ten speciální pocit. Říkal jsem, že potřebuji změnu, bylo mi 33. Jsem vystudovaný ekonom, vyslyšel jsem nabídku z prvoligové fotbalové Mladé Boleslavi na šéfa PR i obchodu.
Byl to dobrý krok?
Jsem za něj rád! Opustil jsem lehce omezený svět novinařiny a viděl jsem ty situace z druhého úhlu. Měl jsem i vážnější zdravotní problémy, chtěl jsem zklidnit svůj život a taky získat rozhled. Obohatilo mě to. Šel jsem podobnou cestou jako Lukáš Přibyl, dnes už bohužel nebožtík, před námi ještě Jirka Vrba. Naučil jsem se trošku řídit lidi, pochopil jsem, jak funguje obchodní společnost. Pak jsem se nechal zlákat Ivanem Haškem, když se vracel do fotbalu jako předseda. Cítil jsem, že to naše prohnilé fotbalové prostředí čeká velká revoluce a já chtěl být toho součástí.
Jenže revoluce nepřišla...
Ani evoluce. Je to přešlapování na místě. Za nás se hodně změnilo, na vedoucích pozicích nás byla spousta nových. Ale zbylých 90 procent lidí zůstalo ze staré doby a ti novinky nechtěli. Házení hrachu na zeď člověka otráví. Práce na svazu bylo šlápnutí vedle, ale u nároďáku bylo fajn. Měl jsem výhodu, že jsem jako mediálně známá postava byl pro reprezentanty rovnocenný partner. Znal jsem spoustu kluků, ať už Tomáše Rosického, Milana Baroše nebo Petra Čecha. Vztah jsme měli dobrý, i s manažerem Šmicrem a trenérem Bílkem.
Pro televizi už zase děláte: Olympijský magazín a lyžařskou reality show S ČT Sport na vrchol.
Branže mi začala časem scházet. Ale vyhovuje mi zatím, že pro Českou televizi pracuji externě a dělám spíš svoje projekty. Mám rodinu a chci být hodně doma, byl jsem rozlítaný po světě. Lhal bych ale, kdybych říkal, že komentování fotbalu mi nechybí.
Neobjevila se nějaká nabídka?
Objevila. Mohl jsem komentovat Ligu mistrů pro Primu Cool. Nakonec zvítězil rozum a závazky, které mám. Ale myslím si, že se k tomu ještě asi vrátím. Nevím, zda k fotbalu, já dlouho komentoval i alpské lyžování. To by mě naplňovalo.
A co dvojice s Vojtěchem Bernatským, dalším sporťákem?
Zpívali jsme, to už nefunguje. Čtyři roky jsme dělali pořad o rekordech a kuriozitách, pak jsme měli cestovatelský crazy magazín Výletníci, to nás hodně bavilo. Mělo to velkou sledovanost i spokojenost, ale argumentu, že to není moc veřejnoprávní, se nedá příliš čelit. Určitě nechceme, aby ta naše dvojice byla minulostí. Snažíme se vymýšlet zábavné formáty, máme teď dva, s kterými bychom chtěli proniknout na obrazovku.
