Za jedenáct olympijských medailí, z nichž je šest kovů zlatých, si vysloužil český osmatřicetiletý paralympijský cyklista Jiří Ježek primát v historických statistikách - po loňských olympijských hrách v Londýně se stal nejúspěšnějším paralympijským cyklistou celé historie.
Prožívá manželka vaše závody?
Samozřejmě. Jsme tým, jsme spolu skoro 365 dní v roce. Všechno spolu řešíme. Když se daří, tak se spolu radujeme, když se nedaří,hledáme, co udělat líp.
Nelezete si s manželkou někdy na mozek?
Právě že ne. Asi jsme měli být spolu a mělo to tak být.
Když je s vámi takhle často, neříká vám jako klasická ženská, abyste se mírnil a nejezdil třeba tolik kilometrů?
Ne, dobře ví, že zkušenosti mám pod kontrolou a že vím, co dělám. Myslím si, že si to oba užíváme. Od olympiády v Pekingu (rok 2008), kdy se nám daří, zažíváme asi nejlepší období v životě. Musím to zaklepat, ale opravdu si to užíváme.
Proto mě překvapuje, že si najdete jako závodník, který startuje na SP, MS, nedávno jste si zkusil i jednu etapu na Tour de France, čas na závody na Vysočině.
Ale on je to jeden z největších etapových závodů v České republice. Byla tam velká konkurence. Vysočina má vždy v kalendáři docela důležité místo, protože to je perfektní trénink tím, v jaké době je. Já mám většinou na konci srpna největší závody. Vloni třeba paralympijské hry. A mistrovství světa je také v tomto období.
Ale minimálně atmosféra je nesrovnatelná.
(úsměv) Ano, tak to máte pravdu, ta se srovnávat s Tour de France, světovými poháry nebo nějakými významnými závody nedá. To si nebudeme nalhávat. Na druhou stranu třeba v Bystřici nad Pernštejnem si na to lidi zvykli a diváci tam chodí.
Je to příprava na světový pohár?
Ano. Ve většině závodů, kde jedu se zdravými, si nemohu dovolit jezdit na výsledek. Spíš to beru jako přípravu pro paralympijské závody, které jsou pro mě stěžejní.
A když se cítíte před závodem velmi dobře, jedete na výsledek?
Tak to se snažím dojet samozřejmě co nejlíp. Pro sebevědomí to je potřeba. Čím výš jsem ve výsledkové listině, tím větší mám radost. Na druhou stranu, pokud to je těžké, tak to opravdu nemohu přetáhnout přes závit.
Jde o finální přípravu na světový pohár v Kanadě, kam jedete za čtrnáct dní?
Přesně tak. A hned potom mě čeká mistrovství světa také v Kanadě, takže to je ta nejlepší příprava, tyto čtyři dny zátěže.
Jinam už na závody nepojedete?
Budu v Čechách další dva víkendy, takže během nich ještě budu mít dva závody. Teď pojedu závody pro veřejnost v Krušných horách a pak ještě přesně před odletem jedu tradiční závod u Prahy.
Handicap máte. Když dojedete takhle čtyři náročné etapy, máte toho plné zuby?
Já jsem paradoxně spíš typ etapového jezdce, takže čím delší ta trať je, tím líp jedu. Čtvrtou etapu jsem měl v těch asi sedmi ročnících, kterých jsem se už zúčastnil, nejlepší ze všech. Naopak první mi dělá trochu problém, protože po týdnu vlastně musím nastoupit do závodního rytmu...
Jiří Ježek
|
Vrátil bych se ještě k té otázce. Býváte tedy vyřízený?
Unavený nejsem. Tím, že to je příprava, tak si nemůžu dovolit přijet úplně vyždímaný ze závodu.
A jak toho docílíte? Já jet 80 km i volným tempem, tak se druhý den nepostavím na nohy.
Já už závodím devatenáctou sezonu, takže mám zkušenosti a oproti mladším si dokážu vyhovět tak, abych utrácel co nejméně energie. Naopak zase vím, kdy zaútočit, když chci jet na výsledek. A je to tak, že čím je člověk starší, tak třeba nemá takovou výkonnost, ale má více zkušeností, takže ve finále výkon může být podobný těm mladým nažhaveným závodníkům.
A že jich na Vysočině bylo...
(úsměv) Spousta z nich by mohla být mými potomky. (smích) Ne, ale držel jsem se kolem poloviny, takže mi to dodává sebevědomí, že na to asi pořád ještě mám. To je příjemný, když jsem s nimi ještě schopen držet notu.
Nevykají vám ti mladí?
(smích) To je nejhorší, že se mi to občas stane. Že přijedu na závody a jezdci mi říkají: Dobrý den...
Jak na to reagujete?
(usmívá se) To víte, že z toho nejsem nadšený.
A co vy na to tedy? Říkáte jim: Neblbni, tykej mi?
Ne, to ne. Já jsem na ně spíš sprostý. (smích)
To zaručeně pomáhá?
(úsměv) A tak já ty kluky znám, jezdil jsem s nimi na tréninky, když byli mladší... Oni to spíš dělají z legrace. (úsměv)
Že jezdíte mezi zdravými, to už neřešíte, zvykl jste si na to?
Já jsem si na to zvykl a podle mě si na to zvykli i oni. V závodě pro ně nejsem žádná hrozba, protože vždycky říkám, že zdravý závodník, pokud je stoprocentně připravený a chce jet, vždy skončí ve výsledcích přede mnou. Samozřejmě ne každý závodník, protože ti profesionálové jezdí v sezoně závodů hrozně moc.
Když skončí v pořadí za vámi, nejsou z toho frustrovaní?
Ne. Oni vědí, že nejsou špatní, ale že třeba neměli svůj den. Nebo oni už si zvykli, že moje výkonnost i přes ten handicap je na světové úrovni mezi paralympioniky. Pro ně to není ostuda...
Čili s nimi závodíte rád.
Já se snažím tím, co dělám, propagovat cyklistiku v globálu. Protože když v tom závodě startuji já, tak se přijedou podívat fanoušci, kteří by třeba jinak nepřišli. A to může být zajímavé i pro zdravé závodníky, protože přijede třeba i televize.
Kde v sobě ještě hledáte tu sílu a motivaci závodit? Vždyť jste vyhrál mistrovství světa, paralympiádu. To jsou ty nejlepší závody.
Na to mám docela jednoduchou odpověď: Mě ta cyklistika opravdu pořád baví. I s trénováním zatím nemám problémy. A i proto, že už mám jméno, protože jsem v podstatě vyhrál všechno, co jsem mohl... Ale je tedy pravda, že jsem se bál vloni po olympiádě v Londýně, jestli ještě najdu motivaci k tomu těžkému tréninku v zimě, kdy bylo po oslavách...
A našel jste?
Musím říct, že to je paradoxní, ale v letošní sezoně mám odjeto nejvíc kilometrů v životě, takže je vidět, že mě ta cyklistika pořád baví.
A ještě jedna otázka na závěr. Jaké je být Jiří Ježek, nejúspěšnější cyklistický paralympionik?
To je... Já nevím, jak to říct. Odměna za ty roky práce, kdy jsem nevěděl, jestli to má cenu, jestli z toho vůbec něco bude. A teď vidím, že to smysl mělo. Na druhou stranu, já si uvědomuji, že to není jen moje zásluha, ale taky manželky, která se stará o všechny věci kolem sponzoringu, jezdí se mnou na závody. Takže člověk nejenže má radost sám, ale o to víc, že to baví i ty lidi, kteří mi pomáhají, a já jim výsledky alespoň částečně mohu zařídit radost... Teď je to ten nejlepší moment kariéry. Trénoval jsem, dával tomu maximum, je to únavné, bolí to, ale to, co se děje kolem, ten zájem lidí, jakou radost jim dělám, to je pro mě odměna a přál bych to každému.
