První kolo vás čeká v sobotu 2. listopadu. Těšíte se?
Docela ano. Mojí výhodou je, že na začátek máme s partnerkou Jitkou Šorfovou, bývalou profesionální tanečnicí, pomalejší rozjezd - rumbu, a ve druhém kole waltz. Horší to bude, až přijdou rychlejší tance, ale strach z toho nemám. Spíš doufám, že se to ještě stačím naučit, i když na další tance budu mít vždycky jen týden. Pak to bude fofr.
Jak řešíte otázku oblečení?
Zatím pracujeme v tréninkovém obleku, ale šijí mi frak a chodím na zkoušky. Kam se hrabou taneční tréninky na zkoušku fraku. Při tom se trápím nejvíc - chtějí po mně, abych stál jako socha půl hodiny s rukou nataženou vzhůru před sebe! Myslel jsem, že mi ruka upadne.
Kariéru jste uzavřel před osmnácti lety, ale přesto - dá se taneční trénink srovnat s tím atletickým?
Kdepak, to bylo něco úplně jiného. Před lety jsem býval mladý a silný, ale když tak dlouhou dobu skoro nic neděláte a najednou trénujete pětkrát týdně tři hodiny, tak je to docela síla. Hlavně v začátcích mě hodně bolely nárty, ale už to jde.
Dá se vůbec při tanci využít něco z atletiky?
Určitě, třeba diskařská otočka. V tanci je otoček! Bál jsem se, co tomu budou říkat moje kyčle, ale nestěžuju si. Snad i proto, že jsem sportovní kariéru přežil bez vážnějšího zranění. Zase nic extra mimořádného s partnerkou neděláme, ani ji nemusím zvedat moc vysoko. Zvednu ji jen párkrát, aby to vypadalo slušně a moc jsme se přitom nenadřeli. Uvidíme, jestli přesvědčíme porotu a diváky.
Vytýká vám něco partnerka?
Ani ne. Naopak, pořád mě chválí! Je šikovná. Už tančila se Sašou Hemalou a říkala, že když popletl kroky, tak ho srovnala. No, mě asi bude rovnat těžko...
Jak jste se k soutěži vlastně dostal?
V červenci mě oslovili z televize. Nechtělo se mi, do tanečních jsem nechodil a žádné taneční kroky jsem neznal - můj taneční styl by se dal popsat jako šlapání zelí. Pak mi ale bývalá tyčkařka Katka Janků řekla, že je to sice dřina, ale taky sranda. A ostatní mě přemlouvali podobně, že je to hlavně legrace a show, a k tomu prý trocha tance. Tak jsem kývnul.
A jaká byla realita?
Zjistil jsem, že je tam tance až hrůza! Ale pomalu jsem se rozjížděl, na hudbu trochu slyším. Až ty kroky budu dělat automaticky, tak snad konečně přidám i nějaké ty ksichty a ruce, jak po nás pořád chtějí. Jenže jak se mám usmívat, když se mi nedostává kyslík? Nebo jak mám při rumbě kroutit boky? Ty osmičky, to se prý musí, ale zatím mi to jde jen částečně.
Jak se na vaše snažení dívá rodina?
Manželka i dcera Olga, které bude v prosinci osmnáct, mi fandí. Říkají, že obdivují moji odvahu, protože vědí, jaký jsem byl tanečník dřív. Ale dcera, která je takovou mojí patronkou, tréninky natáčí na video a doma mě pak chválí, že mi ty boky už docela jdou.
Vypadáte spokojeně...
To jo, rozhodně nelituju, že jsem do toho šel, už je to pohoda. Teď se budu snažit předvádět slušné výkony. Chci se to naučit a přesvědčit, že i medvěd může na parketu zazářit.
