Na co jste potom myslel, když jste projel cílem?
Na tu úžasnou cestu, kterou jsem ušel. A na celou tuhle Tour. Měla v sobě vše: vítr, déšť, hory, dobré i špatné dny. Dokonce i jeden den, kdy jsem se ocitl bez pomoci týmu. A taky spoustu dnů, kdy pro mě naopak tým odvedl obrovskou práci. Stá Tour byla i pro mě opravdu speciální.
Kdy v průběhu vaší kariéry jste si vlastně uvědomil: Jednou mohu Tour skutečně vyhrát?
Na Vueltě 2011. Do té doby bylo pro mě strašně obtížné udržet výkony v třítýdenním závodě konstantní. Až tehdy jsem to poprvé dokázal. To mi dodalo spoustu sebevědomí. Už když jsem v roce 2010 přišel do týmu Sky, zeptali se mě, čeho chci dosáhnout. Cíl uspět na Tour byl jedním z těch dlouhodobých. Ale že tu tři roky poté budu sedět ve žlutém trikotu šampiona Tour, to je... něco neskutečného.
Kolik jich ještě chcete vyhrát?
Teď přemýšlím jen o tomto. Je mi osmadvacet a Tour mohu ještě vyhrávat i coby třicátník. Budu se vracet tak dlouho, jak jen to půjde a dokud budu mít motivaci.
Jaký nejhorší moment jste tu letos zažil?
Na Alpe d´Huez, kdy jsem cítil, že nemám vůbec žádnou další energii, ani kapku. Bylo to hrozné. Naštěstí jsem měl vedle sebe Richieho Porta, obrovsky mi tam pomohl.
Vaše skvělé výkony v Pyrenejích a na Mont Ventoux naopak vyvolaly i dopingové pochybnosti. Moc vám to vadilo?
Je to jasné kvůli minulosti, ze které náš sport vychází. Kdokoliv by byl ve žlutém trikotu, týkaly by se ho ty samé kritiky a pochybnosti ze strany novinářů a diváků. Rozumím tomu. Doufám, že mé vítězství i data, která můj tým poskytl, pomohou takové vnímání cyklistiky změnit. Ovšem ani ty pochybnosti mi nesebraly radost. Bylo to sice kvůli nim náročnější, ale tím větší důvod k oslavě nyní mám.
NA VRCHOLU. Britský cyklista Chris Froome ovládl stý ročník Tour de France.
Někteří diváci u silnic vás svou blízkostí i obtěžovali, až jste se po nich musel ohánět.
To je Tour, že se diváci k nám mohou dostat tak blízko. Je to pro nás občas obtížné, někdy je musíme odtlačit, když vedle nás nejedou motorky. Ale i díky tomu je Tour tak speciální: díky té obrovské podpoře, kterou máme u silnic.
Srovnávají vás nyní dokonce i s Eddym Merckxem. Jak se to poslouchá?
Eddy, to je největší legenda našeho sportu, vyhrál tolikrát Tour. Srovnání s ním je pocta. Když jsem začal v roce 2003 sledovat cyklistiku, viděl jsem ze záznamu i jeho závody a slyšel jeho příběhy. I když jezdil ve žlutém trikotu, tak útočil, což je pro mě velká inspirace.
Na druhém místě nakonec za vámi neskončil Alberto Contador, ale Nairo Quintana. Co tomu říkáte?
Contador, Contador... Loni ze třetího místa na Vueltě vylétl až na to nejvyšší, letos naopak stupně vítězů ztratil. To je cyklistika. Nairo Quintana byl velmi silný od začátku závodu, ale to jsme čekali. Mám k němu velký respekt. Na to, jak je tak mladý, dosáhl toho na této Tour opravdu hodně.
V čem se ještě můžete vy sám zlepšovat?
Ve spoustě věcí. Do cyklistiky jsem se dostal pozdě, jsem profík teprve šest let. Byl to pro mě rychlý vývoj. Všichni si pořád myslí, že moje sjezdy jsou hrozné, také časovky mohu ještě vylepšit. Rozhodně mám na čem pracovat.
Jaká bude nyní oslava?
Do Paříže za mnou přijeli kamarádi ze školy i má snoubenka Michelle a je tu samozřejmě celý zbytek týmu. Bude to nezapomenutelná noc.
A na co se teď nejvíc těšíte domů?
Nad tím jsem zatím nepřemýšlel. Ještě to bude asi dva týdny trvat, než se tam dostanu, čekají mě kritéria v Nizozemsku a Belgii. Budu se ale těšit, až po tom všem trochu vypnu. Budu relaxovat a vzpomínat, jak báječný měsíc jsme tady prožili.
Jak asi oslaví váš triumf vaši mladí příznivci z keňského klubu, kde jste vyrůstal?
Dvousetkilometrovou jízdou, kdy budou útočit jeden na druhého. Byl bych rád, kdyby mé výkony inspirovaly i mladé jezdce a zejména Afričany. Aby si řekli: Také z Afriky se můžeme dostat do profipelotonu. Pokud chcete něco dokázat, najdete cestu.
Vy jste tak trochu cyklistickým světoobčanem, ne? Už tušíte, kde chcete být jednou doma?
To je hodně těžká otázka. Cítím se rozdělený mezi Británii, Afriku i Monte Carlo. Kamkoliv se vrátím, jsem tam svým způsobem doma. V Keni mě vždy celníci hned zdraví, to mě pokaždé potěší. Nevím, kde jednou po kariéře skončím.
