Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Světlo a čisto, na to v hale nejsem zvyklá, říkala vítězná Ptáčníková

Jiřina Ptáčníková ovládla soutěž tyčkařek na MČR atletů. | foto: ČTK

21 2015
Ve své sbírce má medaile z letních i halových vrcholných akcí, dokonce i tu nejcennější z mistrovství Evropy 2012. Jenže loni procházela tyčkařka Jiřina Ptáčníková zatím největší krizí své kariéry. „Zapomněla jsem techniku. Ale už jsem zase na dobré cestě,“ tvrdila po sobotním vítězství na mistrovství republiky v Praze.

Tentokrát máte domácí zlato za 450 centimetrů. Co znamená tento výkon směrem k halovému mistrovství Evropy v Praze?
Vím, že výkon 450 není nic moc, ani v evropských tabulkách žádná hitparáda. Ale mě strašně psychicky pomáhá, že každý závod a každý trénink se utvrzuju v tom, že jsme zase na dobré cestě, která někam směřuje. Hlavně jsem ráda, že konečně mohu opět začít pracovat na technice, kterou jsem dříve zvládala a pak ji zase zapomněla.

Jak se zapomíná technika?
Nevím, každému tyčkaři se jednou stane, že přijde zkrat a vy se pak bojíte skákat a zapomenete skákat.

Tím si svého času procházela například i Kateřina Baďurová.
Právě, snad opravdu každý tyčkař, který závodí už delší dobu, to zažil. A vzhledem k tomu, že já už skáču čtrnáct let, tak si myslím, že po té době jsem si i zasloužila mít půl roku krizičku. Ale jsem vážně ráda, že se to dává zase dohromady. Nechci říkat: Už v hale to bude dobré. Ale na venkovní mistrovství světa v Pekingu bych mohla být připravená hodně dobře. Tréninky mi teď sedí úplně neskutečně, strašně mě to baví a spolupráce táty s Pavlem Slukou je fantazie.

Na jakou výšku si nyní věříte na halové Evropě?
Netroufám si vůbec tvrdit. Já jsem schopná jednu tu tyč strašně projít a dalším skokem zase strašně nedojít. Není to ještě stabilně vyskákané. Jsem v očekávání, co bude. 

Třikrát jste se dnes neúspěšně pokoušela o 460 centimetrů. Jak byste ty pokusy okomentovala?
Jsem strašný tele, fakt. To byla taková škoda. V rozcvičení jsem šla čtyři skoky a na každý jsem měla jinak tvrdou tyč. Jsem zvyklá trénovat na Strahově ve tmě, v podtlaku a v hrozném vzduchu… a najednou tady na Olympu je světlo, čistý vzduch, krásně čisťoučko, až jsem z toho byla nějaká nabitá. Tak jsem šla základní výšku na nejtvrdší tyči, na které jsem kdy skákala. A na 460 už jsem jí dobře nechytla, až na třetí pokus. Takže … hledám se, ještě se hledám, ale budu to už muset nějak stabilizovat.

V nadsázce by vám tedy pomohlo, kdyby za dva týdny v O2 Areně utlumili při tyči světla...
On je to opravdu rozdíl. Strahov je super, jsem ráda, že je tady aspoň nějaká hala, ale není to na každodenní tréninky. Ten podtlak opravdu není dobrý. Na Strahov člověk přijde, hned mu slzí oči a nedá se v tom trénovat. Jsem ráda, že jsem dneska závodila tady na Olympu.

Tipnete si, jaký výkon bude na halovém evropském šampionátu stačit na medaili?
Abych pravdu řekla, já jsem ani pořádně nekoukala na tabulky. Holky skáčou dobře. Vím, že včera skočila Kiriakopouluová 476 a dvě hodiny na to jí zase sebrala řecký rekord Stefanidiová za 477. Ale skákat kvalifikaci a pak finále na Evropě je strašný rozdíl oproti jednomu mítinku. Uvidíme, jak se s tím poperou a jak se s tím poperu já sama. Ale minimálně 470 podle mě bude v Praze na medaili potřeba.

Co ještě můžete za čtrnáct dní natrénovat?
Už moc ne. Přitrénovali jsme už teď. Měla jsem letět předevčírem na mítink do Stockholmu, ale nenašla jsem let, který by mi vzal tyče přímo do Švédska a zpět - a letět přes Paříž jsem nechtěla riskovat, tam mi totiž posledně zůstaly tyče viset měsíc. Před republikou a Evropou by to bylo příliš velké riziko, abych tu pak seděla bez tyčí a na holky jen koukala. Tak jsme radši přitrénovali a do Evropy už budu jen odpočívat, ladit a skákat, skákat, skákat.

Jsou nyní pro vás tréninky větší dřina než dřív?
To ne. Už nejsem nejmladší, už toho nezvládnu zase tolik natrénovat. Ani si nemyslím, že bych udělala nějakou super přípravu. Byla jsem strašně dlouho nemocná, od října do prosince jsem měla různá antibiotika, prodělala různá onemocnění. Dost jsem se v tom plácala, takže jsme nenatrénovali tolik, kolik bychom chtěli. Spíš je mi líto trenérů. Coby negymnastka jsem strašné poleno ve všem, co se mám naučit. Takže spíš jsou ty tréninky dřina pro ně, než pro mě. Já se tím bavím.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze