Dnes jste si poryvy na střelnici vybrala z českých biatlonistek nejvíc. Muselo to tam být nervydrásající čekání, že?
Úplně strašný. Nic jsem pořádně neviděla. Vůbec jsem nevěděla, jak se v takové situaci zachovat, už při ležce a tím spíš při stojce. Čím déle jsem tam stála, tím to bylo horší. Přemýšlela jsem, že by bylo rychlejší to trestné kolo objet, jenže to by mi zase sebralo síly. Tak jsem nakonec ráda, že jsem na něj nemusela.
Dokonce jste si na střelnici udělala i dřep.
No to jo, protože jak jsem tam pořád stála, začaly se mi hrozně klepat nohy. Něco jsem s nimi musela provést.
A když jste potom vždy až posledním nábojem skolila zbývající terč, musela jste pocítit obrovskou úlevu.
No to tedy. Akorát když mě pak na trati při posledním kole dojížděly ostatní, bylo to docela blbý.
Nadmořská výška i vás bolela, podobně jako další české biatlonistky?
Já tím tolik netrpím, třeba loni se mi tu jezdilo docela dobře. Jenže letos se v Anterselvě tak dobře necítím.
V sobotu vám trenér Vítek „zakázal“ stíhačku. Jak jsem slyšel, vy jste ji jet chtěla. Teď jste přece jen ráda, že jste síly pošetřila?
No chtěly jsme v sobotu s Evikem (Puskarčíkovou) jet, stíhačku mám moc ráda. Ale uznávám, že odpočívat asi bylo šťastné rozhodnutí.
A teď počtvrté stojíte s českou štafetou na stupních.
Je to sen. Dneska se mi ty stupně už zdály být úplně vzdálené. Už jsem nevěřila, i když Verče věřím snad víc než sama sobě. Ale nedoufala jsem, že nám to nakonec klapne, když jsem viděla, jak je to před ní našlapané. Byla to dneska taková houpačka.
Puskarčíková: Krve by se ve mně nedořezali
Česká biatlonistka Eva Puskarčíková při střelbě ve štafetě Světového poháru v Anterselvě.
Hned první dvě její rány v závodě letěly mimo terče. EVA PUSKARČÍKOVÁ na úvodním úseku upravila mířidla a potom už byla neomylná. Z ležky odjížděla osmá. A po stojce najednou vedla!
Opět po týdnu jste ujížděla při štafetě na prvním místě. Nenapadlo vás: To je snad déja vu?
No trošku jsem z toho byla vykulená. Při té stojce už nám taky docela foukalo. Byla jsem překvapená, jak jsem ji zvládla.
Navíc vás i v televizním přenosu Roman Dostál chválil, že běžecky vypadáte mnohem svižněji než ve sprintu. Pomohla denní pauza?
Už loni mi to tady nesedělo a letos jsem se ve sprintu trápila. Na středečním tréninku se mi předtím motala hlava a měla jsem divné pocity. Ale dneska jsem se snad už víc zaklimatizovala na zdejší podmínky a nebylo to tak zlé.
Když jste potom sledovala, co provádí vítr na střelnici s dalšími biatlonistkami, pomyslela jste si, že jste měly na prvním úseku vlastně velké štěstí?
Když jsem jela já, ten vítr teprve začínal. Nebylo to ani pro nás jednoduché, ale rozhodně lepší než to, co zakusily Gabča a Jíťa, které musely na střelnici dřepovat a prostály tam, chudáčci, takovou dobu.
A vás naopak zabíraly kamery, jak jste jásala po jejich třetím úspěšném dobití.
No ve mně by se předtím krve nedořezali. Říkala jsem si: Ajajaj. Byly to infarktové stavy.
