Třináct dní po restartu sezony si vyjet olympiádu, to nezní špatně, že?
Já jsem si předtím říkal, že potřebuji sedm těžkých dní, abych tu sezonu opravdu restartoval. Ty jsem zažil minulý týden ve Švýcarsku. Teď doufám, že se teď všechno otáčí a má sezona nabere úplně jiné obrátky. A taky jsem si teď uvědomil, že mám poprvé dres českého šampiona. To je hezké.
V týmu Sky vám budou muset ušít pro časovky nový.
No to jo, budou si muset pospíšit na Polsko (závod Kolem Polska, který v červenci jede). Ale to stihnou, mají na to tři týdny.
K vašemu prvnímu titulu mistra republiky každopádně vedla obtížná a dlouhá cesta. Byl to dnes v Hodoníně hodně drsný závod?
Před závodem jsem si trať projel a viděl jsem, že to tady bude tím horkem extrémně těžké. Ta trať sice sama o sobě není až tak těžká, jenže horko udělalo závod extrémně náročným. Věděl jsem, že dnes budu hodně trpět, protože jsem byl po Švýcarsku nemocný a celou noc na dnešek prokašlal. Ráno jsem si říkal, že mohu udělat jediné: nesmím se vůbec starat o výsledek, musím jet to srdcem, hlavně si užít, že mohu zase závodit. Věděl jsem, že kluci (Jan Bárta a Petr Vakoč) jsou na dnešek mimořádně připravení. Myslím, že to byla nakonec i moje výhoda, že byli trošku ve stresu. Pro mě je naopak po tak dlouhé pauze každý závod opravdu srdeční záležitost. Líbilo se mi to.
Na tak náročné trati se opravdu dalo užít si ten závod?
Druhá půlka už užít nešla. Tam jsem se zasekl. Cítil jsem i ten předchozí výpadek v sezoně, protože po čtyřech měsících bez závodů jet 50 kilometrů v tomhle vedru, to je docela tvrdé. Ale na druhou stranu jsem jel čerstvý, měl jsem víc chuti, byl jsem víc hladový. I když myslím, že nejhladovější byl dneska Petr Vakoč, který o ničem jiném nemluvil a připadalo mi, že snad ani nespal.
NA PODIU PRO TŘI BYLI ČTYŘI. Druhého Jana Bártu „doprovodil“ na podium pro tři nejlepší časovkáře republiky dvouměsíční syn Tomáš. Uprostřed republikový šampion Leopold König, vpravo třetí Petr Vakoč.
Osm sekund rozdílu mezi vámi a Janem Bártou je po 50 kilometrech miniaturní rozdíl, nemyslíte?
Mně bylo jasné, že pokud vyhraju, tak jen o kousek. A nebo naopak o dvě minuty, protože Honza sleze a půjde do pole. Počítal jsem, že to může být vážně o fous, proto jsem si chtěl pořádně rozvrhnout síly, což se mi nakonec úplně nepodařilo - a podle mě to tady ani nejde, protože v tom vedru člověk neví, jak tělo bude reagovat. A ten úsek po otočce byl tak těžký, že tam všichni trpěli.
Věděl jste, jak Jan Bárta předtím startoval doslova na poslední chvíli? I takové drobnosti mohly dnes hrát roli.
Měl jsem zprávy z Honzova tábora, že je těžce nervózní. Tak jsem toho chtěl využít. Jel jsem dneska opravdu srdcem. Byl jsem zaměřený na krásu i bolest té časovky, těch 50 kilometrů ve čtyřiceti stupních. Využíval jsem tu energii. A teď mám úpal.
Po dlouhé zdravotní pauze je pro vás dnešní titul také určitou satisfakcí?
Věřil jsem, že se po tak dlouhé době budu na prvním těžkém závodě sice trápit, ale potom by to mohlo jít. A přesně tak to i bylo. Protrpěl jsem si Švýcarsko, navíc se špatným počasím. Většinou první etapový závod v sezoně omarodím, protože přece jen ta imunita dostává zabrat - a letos bylo Švýcarsko pro mě něco jako první závod v sezoně. Takže přesně to se i stalo, nachladl jsem, nenastoupil do poslední etapy a váhal jsem, jestli vůbec tady pojedu časovku. Domlouvali jsme se i s doktory ze Sky, že jestli to budu mít na průduškách, startovat nebudu. Včera večer to se mnou bylo na hraně, ale já chtěl jet za každou cenu. Ale myslím, že i pro Petra Vakoče nebyl tenhle závod po Švýcarsku právě jednoduchý.
Pro vás je však nyní velkým bonusem jistota olympijské nominace.
Abych pravdu řekl, jsem rád, že to takhle napřímo s Riem dopadlo, protože samozřejmě mi hrozilo, že někdo řekne, že jsem byl předtím zraněný, a teoreticky jsem potom na olympiádu ani jet nemusel. Věřil jsem i před časovkou, že papírově bych do Ria jet měl, jenže byla tam spousta okolností a nikdo neměl nic jisté. Ačkoliv ta trať v Riu je těžká a seděla by mi.
