Jaké to bylo poprvé ve Světovém poháru kráčet na stupně vítězů?
Úžasný pocit. V cíli jsem byla úplně dojatá, když Gabča dofinišovala na tom skvělém třetím místě. Jsem hrozně šťastná.
Byla to vaše druhá štafeta v řadě. Dodalo vám vystoupení na mistrovství světa sebedůvěru, že to na střelnici zvládnete?
Určitě. V Hochfilzenu jsem byla hodně nervózní. Dnes už jsem šla do závodu i díky tomu trochu klidněji. Sice jsem to na střelnici zvládla o něco hůř, ale i tak si myslím, že to byl dobrý výsledek. Z ležky jsem byla naštvaná, letos mi jde dobře, a ta dvě dobíjení mě trochu zklamala. Naopak stojka (opět dvě dobíjení), byla ještě na mě dobrá.
Na střelnici se dnes trápila spousta zkušených závodnic, na kolo šly i Norky, Rusky, na dvě kola Francouzka Aymonierová. Nebyla to tedy dnes jednoduchá střelba?
Ono se to tady nezdá. Vítr vypadá, že fouká, nebo že nefouká a najednou se úplně obrátí. Je potřeba si ho neustále hlídat. A občas, když si ho hlídáte, unikne vám jiná chyba. Je to tu určitě složitější.
Hodně nervózně jste potom prožívala zbytek závodu? Pořadí se neustále přelívalo nahoru - dolů.
Viděla jsem, jak nás Eva (Puskarčíková) vytáhla na páté místo, tak jsem si říkala: Jsme zpátky ve hře. Potom šla Lúca (Charvátová) na trestné kolo, ale když jsem pak sledovala, jak to Gabča to dotahuje, a slyšela jsem o tom i z vysílaček, běžela jsem ji povzbuzovat k trati do posledního kola. A dobojovala to výborně.
V rozhovoru po závodě pak vykládala, že v první chvíli si v cíli myslela, že jste stejně jako na mistrovství světa čtvrté.
Ono to chvíli trvalo, dojezd byl na fotofiniš, ani my jsme tak dvě minuty nevěděly, jak závod doopravdy dopadl. Šly jsme za cíl Gabče pomoci, sundat jí lyže, aby se zvedla a vydýchala. Až potom jsme zjistily, že to dobře dopadlo a začaly se radovat.
Eva Puskarčíková, Jessica Jislová, Lucie Charvátová a Gabriela Koukalová po třetím místě v závodu štafet v Pchjongčchangu
A vy jste zažila i vaši první pozávodní tiskovou konferenci medailistek.
Tam se mě zeptali jen na jednu otázku, to ještě bylo docela v klidu. Trochu jsem se bála, abych jim odpověděla rozumně, ale šlo o zajímavou zkušenost. Určitě bych se ještě chtěla na nějaké podívat.
Třeba za rok po štafetě na tom samém místě, ne?
Tak to bych se vůbec nezlobila.
Líbí se vám olympijský areál? Je úplně jiný než ty evropské?
Je. Ale ty tratě jsou tu docela pěkné. Jsou těžké, ale mně se líbí. Jsem zvědavá, jestli na nich budu mít příležitost svézt se i příští rok.
Sníh vypadal, že se dost bortí.
Dokáže se změnit během dvou hodin. Kluci už ho měli na štafetu úplně jiný než my. Jakmile po šesté hodině začne mrznout, najednou se tu sníh hrozně zrychlí. My ještě měly trať mokrou a na stadionu byly kaluže vody, která strašně drhla. Kluci pak už závodili na zmrzlém. Hodně záleží na čase startu.
A co organizace závodů? Ještě se ji Korejci učí?
Učí se hodně, třeba i jak vyhlašovat stupně vítězů. A před prvním závodem jim lidé z IBU vysvětlovali, jak správně nandavat čipy na nohy. Na trati jsem pro změnu zahlédla, že si pán z IBU sundal lyže a ukazoval Korejcům, jak tam mají správně pracovat s hrablem. Ale myslím, že to do příštího roku vyladí.
