Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Tělo mi dalo najevo: Budeš mít třetí dítě a skončíš, vypráví Emmons

Kateřina Emmons s manželem Matthewem Emmonsem, který má také tři olympijské medaile ze střelby malorážkou. | foto: Lucie Robinson

19 2015
Vyprávěla dlouze. O své kariéře, o nemoci, radostném loučení, nečekaném miminku, manželu Mattovi nebo o práci, která ji naplňuje. Pro olympijskou šampionku Kateřinu Emmons, nyní už jen bývalou střelkyni, začíná nový život.

Mísa se všemi medailemi, které za patnáct let vybojovala, je přetěžká. „Až jsem překvapená, kolik jich mám. Kdybych si je dala všechny na krk, trochu se prohnu,“ povídala Kateřina Emmons.

Tu mísu přivezl na její rozlučku s kariérou manžel Matt, další olympijský vítěz v rodině. „Sám má třikrát větší,“ porovnávala Kateřina. „Ale u některých medailí si pamatuje i mé výkony. To já ta čísla vůbec nedávám. Pamatuju si radši zážitky a emoce s tím spojené. I proto je u nás doma ekonomem Matt.“

Sbírka cenných kovů byla toho večera připomínkou velké životní kapitoly plzeňské střelkyně, která právě skončila. Načala další, úplně jinou. Chodí do zaměstnání. A pro své děti bude doma mnohem častěji než dřív.

„Julince už je šest, brzy půjde do školy,“ připomene nejstaršího potomka. „Zrovna dneska jsme s ní byli na vítání předškoláků. Chce hrát florbal, chodit na flétnu. A já s ní chci být na trénincích, zápasech a koncertech.“

Jak obtížné pro vás bylo pronést větu: Končím kariéru?
Všichni si myslí, že je to hrozně smutná věc. Přitom já se teď cítím vážně skvěle. Opravdu se mi hrozně ulevilo. Kariéru jsem si užila a je úžasné, že z ní mám támhletu snůšku (ukazuje na koš s medailemi). Ale život jsem měla vždycky nastavený tak, že až mi bude něco haprovat s rodinou, nebo až mě střílení přestane naplňovat, tak to utnu. Takže jsem to utla.

Dlouho jste probírala pro a proti?
Ne. Měla jsem jasno ve chvíli, kdy jsem po letošním mistrovství Evropy onemocněla zápalem plic. Musela jsem brát čtvery antibiotika a uzdravila se až po dvou měsících. Doktor mi tehdy řekl, že jsem nemocná z totálního vyčerpání a že mám zvážit, jestli mi za to střílení stojí.

Fotogalerie

A vy jste věděla, že nestojí.
Jo. V naší rodině způsobilo docela poprask, když jsem byla celý měsíc kvůli té nemoci totálně nepoužitelná. Vůbec jsem nebyla schopná přemýšlet, jen jsem ležela a spala. Matt měl tou dobou své nominační závody. Bylo skvělé, co nakonec sám zvládl. Děti, rodinu a ještě všechno vyhrát.

Tehdy jste zároveň zjistila, že jste potřetí těhotná?
To byl poslední, rozhodný impulz. Také tím mi asi mé tělo chtělo dát najevo, ať skončím. Prostě mi oznámilo: Budeš mít třetí dítě a šlus. Střílet se třemi cvrčky bych už nechtěla. Už se dvěma bylo stresu moc, zvlášť když jsme oba jezdili na závody ve stejnou dobu a neměli v Plzni ani jednu babičku.

Jak jste na zprávu o třetím miminku reagovala?
Byla jsem už měsíc marod a měla horečky a zimnici, když nám doktor oznámil: Výsledky krve máte v normálu, akorát jedna potíž tam je. Já říkám: Jo? Něco se našlo? A on: Našlo. Jsi těhotná. Polil nás s Mattem studený pot. Třetí mimčo nebylo plánované, bylo pro nás překvápkem. Ale teď se na to miminko těšíme úplně nejvíc.

Bude to kluk, nebo holka?
Ještě nevíme na sto procent, ale vypadá na holčičku. Naše Julča už jí dala jméno. Říkala: Mami, v každém případě, ať už se s tátou rozhodnete jakkoliv, to bude Elza. Miluje Elzu z pohádky Ledové království.

Už vaše děti sahají i po flintě?
Ne, Julinka sahá po florbalové hokejce a Marťas po všech autíčkách. Nejvíc ho zajímají traktory.

Zůstanete s nimi na Plzeňsku?
Jo jo, rekonstruujeme tu dům. Stěhování máme po krk. Poslední stěhování bude z bytu do domu a pak už dlouho nikam nechci. Ten dům stojí v lese u Radnic, třicet kilometrů za Plzní. Kolem jsou divočáci, srnky, lišky, jezevci a je tam krásně. Ze Států jsme zvyklí na velké vzdálenosti, takže 40 minut dojíždění do práce mi přijde úplně normální.

Když jste si kdysi představovala, jak zakončíte kariéru, napadl by vás podobný scénář?
Rozhodně jsem ani nedoufala, že bych tak brzy našla jinou práci, která mě pohltí a naplní. Stala jsem se wellnes koordinátorkou americké firmy, které působí v Plzni a vyrábí nárazníky do aut. Vytvářím pro ní celý wellnes program. A když se každý den těšíte do práce, je to přece super.

Nemohla byste být v budoucnu i trenérkou?
Ne. To je obrovská zodpovědnost a časově snad ještě náročnější činnost než závodění. Pořád jste na cestách. Neuměla bych se tomu věnovat napůl, spíš bych chtěla trenéřině dávat tak 200 procent. Než naše děti budou dospělé, určitě trenérkou nebudu. To je práce pro tatínky.

Matt bude zatím závodit dál?
Bude. Mám radost i kvůli němu, že jsem svoji kariéru utla a tím pádem to bude pro něj jednodušší. Nenastanou už takové ty šílenosti, že přijedeme oba ze závodů a musíme najednou vyprat, vyžehlit, uklidit, nakoupit a zařídit, co nám uteklo. Teď si může Matt konec své kariéry užít. Na finále svěťáku do Mnichova mu na podzim určitě pojedu fandit. Nechci z toho prostředí vypadnout úplně, mám v něm spoustu kamarádů. Přece jen, jde o patnáct let mého života.

Jak dlouho ještě chce manžel střílet?
Říká, že do Ria a pak se uvidí. Ani on nechce zabřednout jen do sportu, to pak člověk zakrní. Já momentálně používám svoji hlavu úplně jinak než předtím, učím se i spoustu nových věcí a občas padnu na hubu, ale je to hezké.

Kateřina Emmons

Kateřina Emmons, když pózovala pro olympijský magazín MF DNES

Coby střelkyně máte všechny tituly, na které jste mohla dosáhnout. Kdybyste pokračovala, i motivaci byste už obtížně hledala?
Kdybych byla povahou kariéristka, asi bych ji našla snadno. Pořád bylo co vyhrávat. Ale ve skutečnosti jsem ji už hledala opravdu těžce. Závody mě sice hrozně bavily, ale zároveň jsem litovala času, který trávím jinde než s rodinou.

Našli se lidé, kteří vám konec rozmlouvali a říkali: Rio je blízko?
Jasně, všichni kolem střílení. Já být v jejich pozici, tak taky přemlouvám. Ale brzy pochopili, že jsem neoblomná. Věděli, že už toho mám občas plné kecky.

Jakýkoliv další návrat je tedy vyloučen?
Ano. Taťka po kariéře občas flintu do ruky vzal, třeba z hecu. Ale můj trenér Milan Bakeš mi naopak říkával: Abych si sám zastřílel, to ani za Boha. Já se mu vždycky divila. Teď už ho chápu. Jít si jen ze srandy zastřílet závody prostě nejde. Jste zvyklí na nějakou úroveň a když už tam ta úroveň není, není to pak už ani sranda.

A jen tak si zatrénovat?
Ani to ne. Střelba pro mě není sportem, který bych chtěla dělat rekreačně. Radši se začnu věnovat jiným věcem.

Jakým?
Určitě se chci hejbat. Ráda se zúčastním amatérských závodů v čemkoliv jiném. Dřív mi vždycky přišlo líto, že nemám čas, když mě zvali na triatlony, orienťáky, jízdy na kole. A Matt chce, abych začala střílet taky lukem.

V mládí jste nejprve závodně plavala. Umíte si představit, jaký by byl dnes váš život, kdybyste v bazénu zůstala?
Neumím. Úplně jiný. Toho střapatého pána (Matta) bych dost možná vůbec nepoznala.

Třeba byste poznala Michaela Phelpse.
Myslím, že bych u plavání stejně nevydržela. Já v něm měla jen na průměr v rámci České republiky. Pořád jsem trénovala a pak přišli borci, kteří se chlubili, že to mají na háku - ale stejně byli rychlejší než já. Pochopila jsem, že nemá cenu trávit v bazénu těžká soustředění a plavat dvakrát denně.

A stala jste se v patnácti střelkyní. O tři roky později jste už v Lahti slavila senzační titul mistryně světa.
Ta medaile byla odrazová. Poprvé jsem závodila v ženách, i když jsem byla věkem ještě juniorka, a hned z toho vyšlo zlato. Všichni tenkrát koukali, co to české kuře předvádí. A pak jsem je dostala i tím, že jsem patnáct dalších let ve špičce zůstala. Nebyla jsem jen hvězdičkou, které to jednou ulítlo.

Nejraději vzpomínáte na zlatý Peking?
Asi bych to tak měla říct. Jenže já vzpomínám ráda na všechny závody, co se mi povedly. Zvlášť na ty, před kterými mi to vůbec nešlo, a přesto jsem si v hlavě dokázala všechno srovnat tak, že závod potom dopadl skvěle. Ale asi úplně nejpovedenější bylo, že za těch patnáct let se mi málokrát stalo, abych ve vzduchovce nebyla ve finále.

Vždy jste byla také velkou oblíbenkyní fanoušků, nejen těch střeleckých. Jak jste to vnímala?
Než jsem si zvykla, hrozně mi to vadilo. Najednou té pozornosti bylo na mě až moc, protože já nejsem člověkem, který by chodil jako pávice. Ale pak jsem potkala jednoho pána (hodí okem po Mattovi) a ten mi řekl: To je přece krásné, když ti lidi v Česku tolik fandí a když se dokážou nadchnout i pro tak malý sport. Otevřel mi jiný pohled. Začala jsem fanoušky vnímat jako něco hrozně pozitivního. Potěšilo mě, když mě poznávali.

Zůstal nějaký sen, který vám střelba nesplnila?
Ne. Já měla kdysi vlastně jen jeden jediný střelecký sen: nastřílet 400 bodů (maximálně možných) na závodě, kde to ještě nikdo nedokázal. Povedlo se mi to na olympiádě! Navíc jsem tam potom vytvořila i finálový rekord. A pak změnili pravidla a já tak vlastně nadosmrti zůstanu první. Takže totální spokojenost.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze