„Miláčku, nepotřebuješ něco,“ volala na vítěze manželka, když předstupoval před novináře. „Ne, děkuju,“ odvětil Radomír Šimůnek, ale pak přece jen požádal maminku. „Mami, podej mi ještě ručník, ať si otřu to bláto.“
A pak už hodnotil: „Je to asi nejkrásnější pocit celé mé kariéry. Těším se, že teď budu vozit ten mistrovský dres.“
Až do posledního kola jste se přetahoval s Michaelem Borošem. Jaký to by pocit, když po technické chybě odpadl?
Obrovská úleva. Člověk to chce dokázat deset let, celou kariéru. A nikdy se to nepovedlo. Takže to byl pocit absolutního štěstí, ještě před těmi lidmi, kteří mi tady neskutečně fandili.
V Kolíně máte část rodiny, váš otec (zesnulý Radomír Šimůnek starší, bývalý mistr světa) tu často trénoval. Žije tu Miloš Fišera (bývalý mistr světa), váš prastrýc. Bylo to pro vás domácí prostředí?
Už dopoledne, když jsem se byl rozjíždět, tak jsem potkával lidi, kteří na mě volali a povzbuzovali mě. Cítil jsem obrovskou podporu, na trati bylo opravdu hodně fanoušků a hnali mě dopředu. Musím jim strašně poděkovat, fakt se mi závodilo jako doma.
Ve tváři se vám objevily i slzy. Tak obrovské dojetí to bylo?
Spíš bych to znovu nazval úlevou. Všechno ze mě spadlo. Dokázal jsem to, teď už můžu jezdit s chladnou hlavou. Věřím, že se mi ještě mistrovský titul podaří v kariéře alespoň jednou získat.
Na trati byly zbytky sněhu, bláto. Jezdcům za chvilku nebylo vidět do obličeje. Vyhovovaly vám tyhle podmínky?
Hlavně jsem do toho šel s chladnou hlavou, což u mě nebývá zvykem. Od prvního kola jsme jezdili ve třech, hlídali jsme se. Když jsem pak v posledním kole zjistil, že už jedu sám, pomyslel jsem si: Už je to moje!
Bude to pro vás vzpruha před mistrovstvím světa?
Dám si s rodinou na oslavu dobrou večeři a pak už se budu na světový šampionát soustředit. Doufám, že se dobře připravím a ukážu zase lidem toho Šimůnka, kterého znali. A ne toho, co jezdil poslední dva roky.
