Přesto, připadáte si, že stále chodíte do biatlonové školy?
Sice už nějaký ten pátek u biatlonu jsem, ale když se kouknu kolem, jak strašně dlouho ho dělají Ondra Moravec a ostatní, přijde mi, že jsem pořád jen na počátku. Pořád mě mají co učit.
Který „předmět“ je nejhorší?
Mým kritickým je suchá střelba. V takové té odhodlanosti, abych uvěřila, že to u mě funguje.
Pomáhají vám cvičení hlavy?
To ani ne. Na nějaké duševní pochody bych radši moc nespoléhala. Mně pomáhá hlavně tvrdá, hmotná, hmatatelná práce na střelnici.
Takže střílet, střílet, střílet?
Jo, já jsem vyznavačem tvrdé dřiny, jak na střelnici, tak na trati. Co není oddřené, to člověk nemá.
Střílí se vám hůř ve štafetě než v individuálních závodech?
Stoprocentně. Teď jsme jeli na tréninku srandaštafetky a i při nich jsem pozorovala, že jsem víc nervózní, abych to ostatním nepokazila. Vyvíjím tím na sebe větší a větší tlak, což není dobré. Potom tam stojím a klepu se. Lepší by bylo, kdybych si řekla, že jedu jen za sebe. Což se mi zatím úplně nedaří.
Co víc pomůže? Když vás trenér uklidňuje, nebo když zařve?
Když na mě někdo zakřičí. Dlouhé psychologické rozbory mě spíš dovedou rozložit. Lepší je říct mi jen pár vět a já si je zapamatuju.
Zdeněk Vítek moc nekřičí.
Ne, ten je spíš na ty rozbory. Zato jakmile Ondra Rybář (šéftrenér) na trati zařve, je to slyšet pořádně. Člověk pak hned pohne zadkem.
Jaký ještě je kouč žen Zdeněk Vítek?
Sportovní nadšenec a blázen, který biatlonu obětuje své srdce a udělá cokoliv, aby nám pomohl.
A vaše kolegyně z vítězné štafety? Zkuste je charakterizovat. Začněme Gabrielou Soukalovou.
Nad věcí, vždycky pozitivní. A s naprosto výjimečným přístupem k umění, módě, všemu.
Veronika Vítková?
Dříč. Když něco o tréninku nevím, Verča je pro mě zdrojem zkušeností.
A Eva Puskarčíková?
Rozblázněný čertík, srandistka. Její vtípky podpoří zábavu.
Jaké pro vás bylo stát s nimi na nejvyšším stupni v Presque Isle?
Nádherné. Něco, co jsem v životě nezažila a co se nikdy neomrzí. Ale byla bych spokojenější, kdybych tu štafetu zvládla bez trestných kol. Pak mám potřebu omlouvat se a vysvětlovat, že jsem sice udělala maximum, ale i tak jsem nenastřílela, co jsme si představovali. Mám potom nečisté svědomí. Raduju se, ale neužiju si tu radost naplno.
Eva Puskarčíková, Gabriela Soukalová, Lucie Charvátová a Veronika Vítková (zleva) po vítězství ve štafetě SP v Presque Isle
Spousta lidí říká: Až se Charvátová začne trefovat, všichni se budou divit. Také jste to slyšela?
Slyšela. Trochu jsme se zaradovali už v Hochfilzenu, když jsem poprvé zastřílela a s bilancí 1+0 skončila pátá. Od té doby je moje střelba rozhodně lepší než předchozí dvě sezony, ale stále to není ono.
Chyby na střelnici limitujete velmi rychlým během. Za ten byste si letos dala jedničku?
Asi ano. Zatím mi síly na běh drží. Dřív jsem bývala typem, který nejlíp závodil z plného tréninku zkraje sezony. Docela mě překvapilo, že jsem i v zámoří měla dost rychlé běžecké časy. Radši to zaklepu, protože teď na nás při soustředění v Pokljuce útočila nějaká lehká viróza a na ty bývám docela háklivá.
Zamlouvá se vám, že vás řadí mezi „skokanky“ sezony?
To si nepřipouštím. V Hochfilzenu jsem sama byla překvapená, co se stalo. I v Pokljuce jsem závodila slušně. Pak to mělo klesající tendenci, až za mořem se mi zase jezdilo líp. K tomu 5. místu v Hochfilzenu mi předtím trochu pomohlo i štěstí. Chtěla bych, abych střelbu stabilizovala a nebylo to příště o štěstí.
Zatím životní závod: páté místo ve sprintu v Hochfilzenu
Velkým skokem byl pro vás už přechod z IBU Cupu do Světového poháru. Zkuste je porovnat.
Při každém pohárovém kole se teď setkávám s něčím novým. Neznám tratě, střelnice ani spoustu lidí. Ale časem si na tu komunitu zvyknete. Nejvíc je oproti IBU Cupu rozdíl v médiích a zázemí. Zato závody jsou nakonec jako každé jiné. Pokaždé musíte jít na start a pak už stejně nevnímáte, co je kolem.
Co vás tedy zatím ve Světovém poháru nejvíc překvapilo?
Nic, z čeho bych si vyloženě sedla na zadek, tam nebylo. Je to hodně o cestování, obzvlášť letos, což bere i síly do tréninku. Často jde o složitou logistiku, jak se mezi závody dostat domů, kdy vyprat, přebalit si. Ale ráda poznávám, jak to celé funguje. A líbí se mi, jak je všechno naplánované a do sebe zapadá.
Máte biatlonový sen?
Závodit na olympiádě a pokud možno dobře. Větší sny jsem nikdy neměla, ani sportovní vzory. Beru to tak, jak to aktuálně jde.
