Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vítek zkoumá říši chladu: Kdyby mi někdo uříznul ruku, tak to ani neucítím

Rostislav Vítek | foto: Jiří Seidl, MF DNES

13 2015
Dotáhnul to na olympiádu v Pekingu, do první desítky na mistrovství Evropy i světa, dvakrát vyhrál závod Světového poháru, vytvořil český rekord na La Manche. Před dvěma roky ale Rostislav Vítek kariéru vrcholového dálkového plavce uzavřel. „Už jsem před sebou neviděl dost výzev,“ vysvětluje.

Co pozbyl v „klasické“ vodě, záhy objevil v té mrazivé. Nyní se 39letý bývalý reprezentant Komety vrhnul na zimní plavání a minulý víkend se v něm v řece Svratce poprvé stal mistrem republiky.

„Jako profík jsem tu osamocen. I když už dva roky pořádně netrénuju, tak je tam rozdíl několika tříd,“ přibližuje Vítek soutěžící pod hlavičkou brněnského Fidesu.

Co vás přivedlo k zimnímu plavání?
Petr Mihola, který se mnou byl na kanále La Manche, mě pozval na nějaké závody, když ještě nebyla tak studená voda. I když jsem se tehdy ještě věnoval profi plavání, tak jsem šel, bylo to celkem zajímavé. Ve vodě jsem byl jen krátkou dobu, takže mi ani nebyla extrémní zima.

Takže jste se rozhodl a šel do toho?
Bylo to takové logické vyústění mé kariéry. Po dálkovém plavání jsem to šel vyzkoušet, protože mě zajímalo, co to udělá s organismem. Postupně jsem si vyplaval zimní třídy, protože je tam jasný postup. Nejdřív se musí plavat v osmi stupních, potom ve čtyřech, vyplavat si nějakých 250 metrů, potom 500 a tak dále. Musím říct, že pro organismus je to zajímavé.

Nedá se tedy rovnou skočit do vody těsně nad nulou?
To by vás ani nikdo nepustil, protože na to jsou pravidla. A hlavně by to organismus nevydržel, to by s ním šlehlo. Možná by šlo do té ledové vody jenom skočit a vylézt, ale plavat se v tom napoprvé nedá. I teď s tím mám problémy, protože ledová voda strašně ubírá dech, takže se v závěru plave na kyslíkový dluh. Navíc všechno umrzá. Fakt jsou to zajímavé pocity, po pár minutách ve vodě kolem tří stupňů nebo méně není na těle cítit vůbec nic. Jen díky tomu, že děláte, co máte naučeného, víte, že plavete, ale jinak nic necítíte. Kdyby mi někdo po závodě uřízl ruku, tak to ani neucítím. Až tak je cítit, že není nic cítit.

Takže zároveň poznáváte své tělo?
Zjištuju, co vydrží, jaké jsou hranice. Podstatnou roli hraje i mysl, protože připravit se na to psychicky je důležitější než fyzicky. Já se vůbec neotužuju, jen chodím závod od závodu do studenější vody, takže se snažím psychicky připravit, abych to zvládnul. Nejhorší je okamžik, kdy se má jít do vody. Když už v ní jsem, tak vím, že plavu, určím si cíl a je to v pohodě. Jen pak docela dlouho trvá, než se z toho tělo dostane.

Než jste se pustil do zimního plavání, tak jste se studenou vodou neměl žádné zkušenosti?
Závody dálkového Světového poháru už většinou bývají v teplých řekách nebo mořích. Studenější vodu jsme potkali leda v Českém poháru, a když to bylo pod 20 stupňů, tak už to bylo něco. Ale na La Manche bylo 15 stupňů, což pro mě byl první šok. Vydržel jsem tam při tréninku nějakých dvacet minut a byla mi hrozná zima, takže jsem hned utíkal do teplé vany.

Co dělá vaše tělo, když vylezete z ledové vody? Ta ve Svratce měla minulý víkend 1,8 stupně.
To už je horší. Závod v Brně mi trval devět minut, kilák zvládnu za dvanáct. Po té době pak trvá hodinu až dvě, než člověk rozmrzne a cítí všechny údy, získá cit v kůži a ve všem. Tělo ve vodě totálně promrzne, a když z ní vylézám, tak jsem úplně rudý a zmražený. Potom jdu rozvážným krokem, protože sice vím, že jdu, ale necítím chodidla. Končetiny se nedají ovládat, svalstvo je úplně umrtvené. Až po nějaké době se začíná prokrvovat a přichází k sobě, což je doba, kdy to hrozně bolí a pálí. A teprve po další půlhodině, když do mozku dojde, že se něco stalo, se člověk začne vnitřně klepat. A klepe se, dokud se neoklepe.

Jak v takových podmínkách funguje hlava? Máte ve vodě nějakou strategii?
Snažím se to rozjet naplno. Jak postupně ubývají metry do cíle, tak ubývá i sil. Zkracuje se dech, přísun kyslíku se jakoby v těle ztrácí, protože ten mráz ho zadusí. Snažím se udržovat tempo a rychlost záběru, ale jak jsem delší dobu ve studené vodě, tak mám pocit, že plavu hrozně pomalinku. Furt myslím na to, jak kopat nohama, zabírat rukama a kde je cíl. Snažím se směřovat do něj, pak vylezu a začíná další etapa.

Nemáte strach, co se s vámi při takovém extrému může přihodit? Neodrazuje vás okolí?
Zatím ani ne. Spíš mi říkají, ať se chodím otužovat, že by to bylo dobré. Ale zatím jsem nedospěl do stadia, že bych si šel dvakrát v týdnu zaplavat někam do řeky. Díky adrenalinu se dokážu připravit na závod, vydržet deset minut a pak se pár hodin klepat. Ale je pravda, že tělo je potom unavené a jsem nějakou dobu vyřazený z provozu.

Jako dálkový plavec jste zažil i nezvykle horkou vodu. Preferujete spíš extrémní teplo, nebo mráz?
V Šanghaji měla voda přes 36 stupňů, to už mi přijde životu nebezpečné a nedoplaval jsem tam ani jeden závod. Když srovnám, co to dělá s tělem, tak víc oblblý jsem byl z té teplé vody, tam už se mi hodně motala hlava. Dostával jsem se z toho mnohem déle než ze studené vody. Myslím, že ta může tělu něco dát, zatímco teplá mu jen vezme a organismus víc vyčerpá. Takže se jednoznačně přikláním ke studené vodě.

Hodláte v ní tedy pokračovat?
Je to takové zpestření mé plavecké kariéry. Beru to jako očistu těla. Je zajímavé, že to není tak náročné na fyzickou přípravu, přesto to organismu dává zabrat. Mám nějaké cíle - ten na mistrovství republiky jsem si splnil, teď je na řadě Český pohár a pak se také pořádá mistrovství světa. To další bude v roce 2016 na Sibiři, což bude také zajímavé.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze