Že se do posledního zápasu letošní sezóny dostane "Raketa", se před turnajem předpokládalo. Ač se celou sezonu na profesionálním okruhu neukázal a svou formu tajil, sázkové kanceláře ho právem pasovaly na favorita světového šampionátu.
Na cestě k největšímu úspěchu dekády proti němu stáli špičkoví hráči zvučných jmen, ale všichni nakonec museli před jeho nekompromisní hrou smeknout. Zápasy Ronnie procházel stylem start-cíl, nikdy se nedíval nikomu na záda.
Nenápadný Barry Hawkins, pocházející z Dartfordu, rodiště Micka Jaggera a Keitha Richardse z Rolling Stones, byl nepochybně největším překvapením šampionátu. Nejen tím, že se dostal do finále turnaje, ale především tím, že dokázal zastavit světovou jedničku Marka Selbyho.
A v jeho stínu zůstal ve čtvrtfinále i nejlepší z Číňanů Ting Ťün-chuej (Ding Junhui). Barry hrál po celý turnaj snooker světové extratřídy a postup do finále byl odměnou za spoustu práce, kterou za poslední roky odvedl.
Finálový zápas byl důstojným zakončením úchvatného turnaje. Oba hráči ukazovali nejlepší snooker jakého jsou schopní. Čekal se zápas Davida s Goliášem a toto očekávání se naplnilo. Barry sice hrál skvěle, bez nervů, bez strachu, nikdo mu nemůže upřít, že se moc a moc snažil, na vítězství to ale přesto nestačilo. I tak bude na turnaj nepochybně vzpomínat v dobrém.
Hawkins však není sám, kdo na MS zazářil - fanoušci snookeru si mohli vychutnat i báječnou hru Michaela Whitea. 21letý Velšan byl od dětství výjimečným hráčem, jen o tom málokdo věděl.
V roce 2001 zahrál na turnaji 105, což mu vyneslo v devíti letech zápis do Guinnessovy knihy rekordů jako nejmladšímu hráči, kterému se takový výkon povedl. Mistr Evropy do 21 let z roku 2007 se do popředí zájmu dostal až letos právě na MS díky vítězství nad jednou z živoucích legend snookeru Markem Williamsem.
Dechawat Poomjaeng zase uchvacoval svým přístupem. Komediálního ducha nezapře, a ač porazil jednoho z aspirantů na titul Stephena Maguira, bude se na něj vzpomínat jako na "Snookerového komika".
Mark Davis zase ukázal, že věk není rozhodující. Ve svých 42 letech dokázal z turnaje vyprovodit Johna Higginse, čtyřnásobného mistra světa. Hrál tak dobře, že John pak na tiskové konferenci začal uvažovat o možném konci své bohaté kariéry.
Sliboval jsem, že mistrovství světa bude měnit hráčské osudy. Všichni, které jsem vyjmenoval, jsou toho zářným příkladem. Každý, kdo si mohl v Mekce snookeru zahrát, by mi jistě dal za pravdu. Crucible Theatre má zvláštní kouzlo. Nebojím se tvrdit, že pro všechny je účast začátkem nové éry.
Svůj hráčský život rozdělí na období před Cruciblem a na období po něm. Loni se mluvilo o možném přesunu mistrovství světa do Číny, zemi snookeru zaslíbené. Dalo by se to pochopit z ekonomického hlediska, ale z hráčského pohledu by to byla svatokrádež.
Mistrovství světa skončilo. Pro někoho dobře, pro někoho špatně. Ať tak, či onak, všichni už se připravují na příští rok. "Tentokrát to vyjde, dostanu se tam," sní ti, kteří nepřekročili práh kvalifikace. "Příští rok budu ve finále já," slibují si letošní účastníci. Za rok se sjedou nejlepší hráči do Sheffieldu znovu a opět se utkají o nejcennější snookerovou trofej. A my budeme svědky dalších vzestupů a pádů. Nevím jak vy, ale já už se teď nemůžu dočkat.
