Nakonec z toho je výborné třetí místo po základní části. V Hradci tak po letech přepisují dějiny a hráčky tvrdí, že tyto úspěchy jsou zásluhou hlavně jejich trenérky.
Hráčky o vás mluví s respektem. Těší vás, že za vámi tak jdou a udělají, co jim řeknete?
Neřešíme to mezi sebou. Ale každopádně cítím, že je mezi námi vzájemný respekt.
Letos jste v základní části dosáhly sedmnácti vítězství. To je nejvíc v novodobé historii klubu.
Vůbec se nebavíme o tom, že je to historický zápis. Díváme se dopředu. Sezona neskončila, takže není co bilancovat.
Před dvěma lety jste přešla zpět k basketbalu dospělých se slovy, že s týmem Hradce bude ještě pořádná práce. Máte pocit, že jste se za tu dobu přiblížily představě o vaší hře?
Přišla jsem tehdy k týmu, který byl strašně mladý. Po dvou letech pozoruji, že to, co předvádíme, je maximum, kterého jsme schopní. Na druhou stranu je známé, že mladé hráčky se chtějí zlepšovat mají chuť pracovat. A pokud rychle rostete, někde se možnosti musí zkrátka zastavit.
Jste známá dobrou prací s mladými hráčkami, neděsilo vás však tehdy a třeba i dnes, že je kádr pořád výrazně mladý?
Přála jsem si, aby takový byl. I když jsem měla na výběr, aby mi tu zůstaly starší hráčky Kysilková i další. Chtěla jsem hrát s mladšími. Holky jsem znala z juniorských reprezentací, takže jsem věděla, že i přes své mládí mají zkušenosti i perspektivu. Nastal čas na jejich šanci.
Říká se o vás, že nerada pracujete se staršími hráčkami. Jak jste vnímala příchod Dariny Mišurové, která je osobností a u hráček má také autoritu.
Neřekla bych. Prostě jsem byla přesvědčená, že mladší hráčky budou za půl roku lepší než ty starší, které odešly. Kdyby to bylo naopak, klidně bych je dál ráda měla v týmu. Příchod Dariny jsem naopak uvítala. Byla nejlepší možností na českém trhu. Darina je týmová hráčka a také se tak projevuje. A také jsem věděla, že mladý tým potřebuje někoho zkušeného, aby mohl být ještě lepší.
Pomohla i proti favoritům, s nimiž jste až na jednu výjimku hrály dobře. Přitom dlouho se říkávalo, že liga je záležitostí jen dvou týmů. Jste ráda, že se tu hegemonii pokoušíte narušit?
Skutečně se jen pokoušíme. Stane se, že IMOS Brno jednou za rok s někým prohraje, ale opakovaný jev to nebude. Výkonnostní rozdíl je znát, ale náš tým to nahrazuje větší vůlí po vítězství, kterou se dá umazat i dvacetibodová ztráta. Tomu to přičítám. A možná je to i tím, že se hráčky krůček po krůčku zlepšují.
Přitom jste nedávno řekla, že nevíte, jestli to je náhodou nebo vaším dobrým výkonem. Ale za dva roky přece musíte mít srovnání.
Vraťme se dva roky zpátky. Tehdy jsme prohrály s USK o sedmdesát bodů, potom už o třicet. Teď už jsme s nimi schopní hrát rozdílem do dvaceti bodů. Zlepšujeme se, ale já skutečně nevím, jestli USK hraje tyto zápasy na sto procent.
Překvapuje vás tak velké zlepšení?
Je prostě s podivem, že USK má asi pět reprezentantek a mělo by nás porážet o třicet bodů. Vždyť z našeho týmu usilovala o národní tým jen Míša Hartigová a soupeř nás výrazně nepřehrál. Mají být jasně lepší. Občas musí dojít ke změně, tak uvidíme, jestli k nějaké dojde.
Myslíte si, že by si některé hráčky po dobrých výkonech zasloužily pozvánku do národního týmu?
Zasloužily. Vloni se to podařilo Lence Bartákové a myslím si, že i letos by se měl reprezentační trenér podívat do našeho týmu. Bylo by to spravedlivé. Největší šanci by určitě měly Stará, Pochobradská a Hartigová.
