Jak moc pro vás bylo důležité po více než roce zase zvedat ruce nad hlavu?
Každé vítězství člověka povzbudí. Já navíc neměl úplně ideální začátek sezony, takže i proto to bylo fajn. Určitě mě to trochu psychicky vzpružilo a dodalo mi to sebedůvěru do dalších závodů.
Nyní už navždy zůstanete zapsán jako vítěz prvního ročníku tohoto závodu...
On už má sice 40letou tradici mezi hobíky, ale pro nás profesionály to byla první šance a určitě je fajn být mezi vítězi jako první.
Kam si myslíte, že se PRO Ötztaler 5500 může posunout?
Podle mě má velkou budoucnost. Letos se závod povedl a všechny týmy byly spokojené, takže to klidně do dvou, tří let může být klasika World Tour. Mají na takový posun připravenou organizaci, finance. Region, kudy se závod jede, je nádherný. Letos navíc vyšlo počasí, ale může se taky stát, že na vrcholcích kopců bude sněžit. Organizátor to samozřejmě neovlivní, ale závod to může zkomplikovat tak, že ho moc lidí nedojede.
Roman Kreuziger (i s dcerou Viktorií) na nejvyšším stupínku po výhře v závodě Pro Ötztaler 5500.
Ukázal vám triumf v Rakousku, že forma, která měla vrcholit na Tour de France, přišla až o měsíc později?
To si nemyslím, protože už na konci Tour to bylo lepší. Bylo to spíš o tom, že někdy si člověk po Tour orazí líp a někdy hůř. Mně se to tentokrát povedlo líp.
Následovaly dva závody v Kanadě – Velká cena Québeku a Velká cena Montrealu. I tam bylo vidět, jakou máte do závodů chuť, výsledkově to však nebylo ono (55. a 27. místo).
Na to, jaký jsme tam měli tým, jsme neměli úplně štěstí na výsledek. Přitom jsme závodili dobře a chytře, ale v Québeku jsme se v závěru ztratili z čela závodu a v Montrealu jsem neskočil do správné skupiny. (Daryl) Impey měl navíc mechanický problém, takže musel spurtovat v sedle. Ale co se týče výkonnosti, sám můžu být spokojený.
O spolupráci s Šárkou StrachovouPřed 168 dny ukončila Šárka Strachová svou bohatou kariéru profesionální lyžařky. Od té doby se naplno věnuje nové práci – klinice VO2 MAX. Právě tady si v červnu před Tour de France zátěžové testy vyzkoušel i Roman Kreuziger. „Ale jinak tady zatím chodím spíš na dort a kafe,“ směje se. Což se má ale v nejbližší době změnit. „Do budoucna připravujeme projekt, kdy bychom Šárčinu kliniku chtěli využívat mnohem víc.“ O co půjde? „Dozvíte se za měsíc,“ tají Kreuziger. |
Takže chybělo trochu štěstí? V Québeku jste útočil tři kilometry před cílem, ale nikdo se k vám nepřidal, v Montrealu jste zase skákal do různých skupin, ale v té nakonec vítězné jste chyběl.
Určitě. V Montrealu jsme sice dojeli skupinu patnácti lidí, která se utrhla, ale než jsme všichni dorazili do úplného čela, odskočila další, která nakonec byla rozhodující, takže pech. Vzadu se navíc úplně nespolupracovalo, takže už se to ani nedojelo. Ale to se tak v cyklistice někdy sejde.
Teď vás čeká světový šampionát v norském Bergenu. Vaše severská premiéra, je to tak?
Je, v Norsku jsem nikdy nejel. Ale na tom okruhu se jezdil závod Kolem Norska, takže je na internetu spousta záznamů.
Co jste z nich vypozoroval?
Že to bude rychlý okruh. Uvidíme, co s nohama udělá 300 kilometrů a to horší počasí. Musíte být dobře oblečený až do poslední chvíle. Pak se musíte svlíknout a začít závodit, pokud do těch posledních okruhů vůbec dojedete (zasměje se).
Mohou mít v tomhle Norové výhodu, že jsou na podobně zimní počasí zvyklí?
Ani ne, dá se na to připravit. Musíte být jen chránění, aby se do vás nepustila zima. Těch 300 kilometrů je velká dávka a pokud prostydnete příliš brzo, bude to pro vás velký handicap.
Platí, že jasným lídrem týmu bude Zdeněk Štybar?
Jednoznačně. Ten okruh mu sedí, Zdeněk se na šampionát hodně připravuje, vždyť skoro měsíc trávil v Livignu a celý program tomu úplně přizpůsobil. A když náhodou nebude mít den, jsem tam já nebo Petr Vakoč, oba můžeme za Zdeňka zaskočit.
I Petr Vakoč vypadal na závodech v Kanadě velmi slušně – dojel sedmý v Québeku a třináctý v Montrealu.
Určitě nejel špatně, povedlo se mu tam zaspurtovat. Ale nedával bych ho do role lídra pro mistrovství světa, až v takové formě jsem ho neviděl.
Bude to za týden v neděli třeba i o tom, že si v průběhu závodu sami mezi sebou řeknete, kdo se jak cítí a na toho se pojede?
Pokud půjde vše podle plánu, tak Zdeněk je jasným lídrem. Umí zajet dlouhý závod a hlavně umí zaspurtovat. V Norsku se podle mě bude spurtovat ze skupiny 20, 25 lidí a on je kvůli tomu první karta, na kterou bychom měli hrát. Když se to zvrtne, může se to třeba i roztrhat, ale to se uvidí až na místě.
Česko bude mít v elitní kategorii šest cyklistů, což je velká výhoda.
Určitě. Můžeme použít Josefa Černého, Jirku Polnického nebo Honzu Bártu do úniku nebo aby nás chránili před větrem. Popřípadě když člověk píchne, můžou nás kluci dovézt zpátky dopředu a my můžeme šetřit energii. Ve třech se tohle všechno dělá mnohem hůř.
Jaký je podle vás reálný cíl pro Zdeňka Štybara?
Když mu to sedne, není třeba si dávat malé cíle. Klidně může jet o medaili.
