Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Pět měsíců obav vyřešilo 74 minut. Kvitová prožila konec smutných časů

29 2017
Paříž (Od našeho zpravodaje) - Tady a teď. Soustředit se na každý úder do míčku, dát veškerou energii do podání, žít přítomností. Vychutnat si bitvu, krásu tenisu. Petra Kvitová působila jistě, některé údery byly světové. „Strojový výkon,“ ocenil kouč Jiří Vaněk.

Ale ona rozhodně není chladnou, robotickou bytostí. V některých momentech do největší z arén na pařížském grandslamu s jarním větrem přilétla také minulost.

„Měla jsem pár chvil, kdy jsem se dojala. Spíš na lavičce, když jsem si vzpomněla na všechno, co se odehrálo,“ popisovala. „Silné emoce ve mně vyvolal už potlesk diváků, když jsem přišla na kurt. Ale nejvíc to na mě dopadlo po zápase.“

Úspěšný mečbol proti Američance Boserupové odstartoval nejhlasitější potlesk i nejdojemnější pasáž. Kvitová pustila raketu a skryla tvář v dlaních, jako by sama nevěřila. Sundala si čelenku a poslala vzdušné polibky do lóže, kde stáli její nejbližší. Právě po hladkém průběhu vyhrála 1. kolo na Roland Garros.

Zápas trval jen 74 minut – necelá hodina a čtvrt ukončila více než pět měsíců dřiny a bolesti, víry a boje.

Bude z hororu pohádka?

Minulost nejde jen tak ukrýt pod jedním triumfem na antuce, ale najednou je tu i výhled směrem kupředu. Co comeback znamená?

„Viděl jsem snad tisíce tenisových zápasů, ale tento byl zřejmě nejemotivnější,“ popsal její manažer Miroslav Černošek. „Je to neuvěřitelný příběh a jasná odpověď všem, kteří Petře nevěřili, pochybovali či ji dokonce pomlouvali.“

20. prosinec loňského roku vypadá tak vzdáleně – když Kvitovou nožem těžce zranil neznámý útočník, panoval nejprve strach o její život a zdraví. Pak přišly úvahy o kariéře; i na ně comeback odpovídá.

Fotogalerie

„Vlna reakcí, pozdravů, gratulací a komentářů byla minimálně srovnatelná s tou, která přišla po vyhraných Wimbledonech,“ přiblížil Černošek. Jakkoli cynicky (či pragmaticky) to může znít, ani sponzoři nemusí zůstat neteční. „Nebudu teď mluvit o marketingu, to jsem nedělal ani po napadení Petry. Ale již tehdy jsem prorokoval, že my optimisté věříme v pohádkové příběhy,“ dodal její manažer.

A tím se dostáváme k tenisu. Relativně dlouho byl tak trochu upozaděn, což lze pochopit. Co znamená bušení do míčku proti tomu, když člověk pochybuje, zda vůbec, případně kdy bude moci ovládat prsty na ruce?

Ale výkon proti Boserupové, první ostrý duel po 197 dnech, dává naději, byť samozřejmě dokonalý nebyl. „Konečky prstů ještě pořád stagnují a nejsou úplně ve stavu, v jakém by měly být. Na tom bych měla pracovat,“ zdůrazňuje Kvitová, ale potěšilo ji i leccos na kurtu.

Třeba podání včetně devíti es či pestrost hry. „Už ke konci loňské sezony jsem párkrát zapojovala čopy a kraťasy. Jsem ráda, že mi to ruka dovolí a mám v ní dostatečný cit. To je pro mě důležité do budoucna – budu moct pomýšlet na změnu hry a rytmu,“ plánuje.

Musím zatínat druhou pěst

Každý, kdo se okolo Kvitové v kritickém období pohyboval, kromě její síly zdůrazňuje i ochotu dřít. Od rána do večera. „Někdy jsme ani nestíhali večeři v osm. To, co dokázala, by podle mě zvládl jeden člověk ze sta,“ soudí kondiční trenér David Vydra.

„Když jsem úplně začínala, hodně jsem cítila jizvy. Při každém úderu,“ řekla ona po vítězném návratu. „Taky mi prsty hodně otékaly, vydržela jsem jen patnáct minut. Ale zhruba po měsíci byly bolesti pryč. Jsem za to šťastná.“

Tým Kvitové rázně odmítal, že by se přijela jen zúčastnit. „Mým cílem bylo vyhrát první zápas,“ řekla ona. Přesto si všichni zachovali zdrženlivost, neboť množství nejistoty bylo zkrátka příliš velké.

„Poctivě jsem se vůbec nekoukal na možné soupeřky ve druhém kole. Půjdu to teď zjistit,“ plánoval kouč Jiří Vaněk. Ve 2. kole potká americkou soupeřku Bethanii Mattekovou-Sandsovou, jež tvoří s Lucií Šafářovou první deblový pár turnaje.

Hrát se bude nejspíš ve středu, což je vítaná věc. Bude čas na odpočinek, trénink, rehabilitaci.

A také na jednu speciální věc.

„Bylo hrozně zvláštní, že levou ruku nesevřu do pěsti – tak jak jsem zvyklá,“ usmála se Kvitová. Tohle gesto miluje, jenže... „Jednou jsem to udělala automaticky a zjistila, že to nejde. Říkám si: To je divný! Když zatínám pravou, zatím mi to nepřijde tak přirozené.“

Po spoustě fatálních záležitostí je to vskutku příjemný úkol k řešení.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze