Takovou ji fanoušci rozhodně neznají. Velká většina tenistů si už někdy podobně od vzteku ulevila, neboť jejich pracovní nástroj, který svírají v ruce, bývá první „na ráně“.
Ale Petra Kvitová? To bylo překvapení. Ani na tréninku se jí takové věc nestávají. „Ne, nikdy. Já nehážu raketou. Jenom dneska, ale stejně už bylo po zápase,“ prohlásila. Už s úsměvem: vzdor porážce pořád převažovalo to, že comeback v Paříži zvládla její mysl i její poraněná levá ruka.
A že dál touží po úspěších. Tím spíš ji rozzlobilo, že duel končila dvojchybou.
„Je vidět, že ambice v sobě má. Nešla se vrátit proto, aby to na kurtu plácala a bylo jí jedno, jak to dopadne,“ líčil po utkání její manažer Miroslav Černošek. „Měla šanci, chtěla vyhrát, dávala najevo emoce. Proto zahodila raketu.“
Byla to rázná odpověď na pochyby, zda Kvitovou po těžkém zranění tenis znovu vtáhne. Zda v ní bude planout taková touha jako dříve. „Když mi při turnaji v Praze říkala, že asi zkusí Paříž, upřímně jsem si myslel, že to bude formální věc. Aby si odbyla mediální humbuk a další věci,“ líčil Černošek. „Ale pro mě jako pro člověka, co sleduje tenis, to bylo výkonnostně překvapivě dobré.“
Tím spíš byla Kvitová naštvaná, když proti americké deblové specialistce Bethanii Mattekové-Sandsové padla 6:7, 6:7.
„Chyběl kousek. Možná dva tři míče,“ uvědomoval si po utkání kouč Jiří Vaněk, že pár lépe zvládnutých detailů mohlo nastartovat docela jiný průběh. „A když emoce spadly, vylítlo to z ní. Normálně raketou nehází,“ dodal Vaněk.
Sama tenistka přiznávala: „Byla jsem občas naštvaná. Nemám tolik natrénováno a měla jsem v hlavě, že když něco zkazím, nemůžu z toho dělat vědu. Ale přece jenom – když jste na kurtu, nechcete to tam jen tak nechat.“
Proto s Mattekovou-Sandsovou, která jí tak zkomplikovala tenisový život, bojovala do poslední možnosti. A proto pak její raketa letěla na antuku: „Byla jsem zakouslá. Už předtím jsem měla momenty, kdy jsem jí chtěla hodit. Ale říkala jsem si: Asi ještě ne. A pak už jsem to neudržela.“
