Jeho poslední úder uvedl některé fanoušky, kteří se do Londýna sjeli z Libanonu i Japonska, do stavu podobného náboženskému vytržení.
Na nejslavnějším tenisovém stadionu světa se spustil ohromující rachot. Centrkurt v All England Clubu sršel takovou spoustou energie, jaká vynáší rakety do vesmíru.
Federer mlčky zvedl paže nad hlavu. Blaženě zavřel oči. Pak se otočil na své nejbližší v lóži, kde jeho rozradostněná paní Mirka objímala a líbala každého v dosahu. Šermoval pěstí, smál se.
S vyšší mocí chrabře, leč marně bojující Čilič vypadal, jako by ho zrovna vytáhli ze ždímačky. Tvář zmačkaná žalem, duše jakbysmet. Blahopřál vítězi, jenž ho pochválil za znamenitý výkon. Za znamenitý výkon, který na modlu nestačil.
„Marin je jeden z nejfajnovějších kluků na okruhu, měl jsem trochu štěstí, je mi ho líto,“ prohlásil Federer hned po odchodu do zákulisí.
Předtím uznale klepal dlaní o výplet, děkoval tak stojícím a nadšeně aplaudujícím divákům. „Let’s go, Roger, let’s go!“ zpívali někteří z nich. Tleskal i fotbalista David Beckham, podobně slavná, ale o dost méně úspěšná sportovní celebrita.
Vždyť Federer se přiblížil svému osmnáctému grandslamovému titulu (za ním jsou Rafael Nadal a Pete Sampras se čtrnácti). „Sen pokračuje,“ řekl. „Zlepšuju se tu s každým utkáním, což je povzbudivé. Poslední tři sady jsem zvládl na nejvyšší úrovni. Cítím se fit. Takový triumf pomůže mé sebedůvěře.“
Podesáté v kariéře otočil z 0:2 na sety na 3:2. Na čtyřech největších turnajích posbíral už 307 vítězství, takže teď o jedno vede před Martinou Navrátilovou. Vyrovnal Jimmyho Connorse v počtu výher na Wimbledonu (84) a v počtu účastí v semifinále na posvátné trávě (11).
V zimě podstoupil operaci kolene, trápily ho bolesti zad, musel vynechat Roland Garros. Do Londýna ale dorazil v obvyklé pohodě.
V pátek se střetne s dalším čahounem, Milosem Raonicem z Kanady. Přidá-li v závěru týdne další dvě výhry, stane se božský Roger nejstarším wimbledonským šampionem v open éře.
