Ve věkové kategorii nad 105 let jde pochopitelně o světový rekord. „A mohl jsem být rychlejší. Kdybych si všiml znamení, že do konce zbývá poslední minuta, začal bych šlapat rychleji,“ chechtal se v cíli.
Ale kvůli překonávání rekordů Marchand na kolo neusedá - spíš se snaží dokázat, že i v tak pokročilém věku nemusí člověk jen sedět před televizí nebo krmit ptáky.
„Nejsem už v tak dobré kondici jako před několika lety. Nejsem tady, abych se stal šampionem. Chci jen dokázat, že i ve sto pěti letech může člověk jezdit na kole,“ říkal novinářům z agentury AFP.
S cyklistikou začal ve čtrnácti letech, to se psal rok 1925. Pak cestoval, odstěhoval se z Francie a bydlel v Kanadě a Venezuele. Živil se jako hasič, dřevorubec, zahradník a prodejce vín, mimo cyklistiky se věnoval gymnastice a amatérsky boxoval.
Na kolo se vrátil v roce 1978. Bylo mu sedmašedesát, když znovu začal budovat fyzičku a trénoval se závodníky o mnoho mladšími, než byl sám.
Do důchodu odešel až v 89 letech a zhruba v té době se zúčastnil závodu Bordeaux - Paříž, vzdálenost 600 kilometrů ujel za 36 hodin. Dál na sobě dřel, nedokázal polevit. Až v pětadevadesáti si nastavil pravidlo: Nebudu jezdit víc než sto kilometrů za den.
I přes tohle „omezení“ vytvořil před pěti lety rekord v hodinovce stoletých - ujel 24,251 kilometru. V lednu 2014 se dokonce ještě zlepšil, tehdy zvládl 26,927 kilometrů. Letos další posun nepřišel, ale i tak je jeho výkon obdivuhodný.
„Nohy mě nebolely, zato ruce jsem cítil. Trochu mě trápí revma,“ postěžoval si v cíli. Ale hned se jeho tvář znovu rozzářila, když se podíval kolem sebe. Na tribuny velodromu v Saint-Quentin-en-Yvelines ho totiž přišlo podpořit několik stovek fanoušků.
„To, co vidím, mi přijde neskutečné. Jak je možné, že se tolik lidí přijde podívat na dědu, kterému je sto pět let?“ žasl. „Říkám si, jestli se mi to všechno jenom nezdá.“
Když slezl z kola, téměř mu nemizel úsměv z tváře. Vyčerpání byste na něm nepoznali. Napadne vás, že v takové formě by klidně mohl zkusit hodinovku v dalších letech znovu.
„Dožil jsem se sto pěti let, už to je zázrak. Uvidíme,“ krčil rameny. „Víte, pánové, trvá devět měsíců, než se člověk dostane na svět. A pak může během třiceti vteřin natáhnout bačkory.“
V jeho případě se zdá, že na chmurné myšlenky je ještě brzy. Spíš je pravděpodobné, že najeté kilometry budou dál přibývat.
