Tenhle kučeravý kluk žije v Kalifornii, trénuje v Kalifornii. Je dvojnásobným mistrem světa i Evropy v bikrosu a skvostným sběratelem medailí.
Jen si to připomeňme.
TRIO NEJLEPŠÍCH JUNIORŮ. Mistrem republiky se stal Jaku Otruba, druhý skončil Adam Šimůnek, třetí Richard Holec.
Minulý týden ve čtvrtek se stal juniorským mistrem republiky v silniční časovce. Ke zlatu pak ještě v sobotu přidal bronz z hromadného závodu. Pět dnů na to je ze silničáře biker, který slaví stříbro ve smíšené štafetě s Kulhavým, Nash a Průdkem. A nebýt technických potíží v pátečním závodě juniorů, mohl svou úctyhodnou sbírku Holec ještě rozšířit.
Nakonec to byl smutný pohled. Do Nového Města ho přijela podpořit celá početná rodina. Babička, sestry, bratranci i maminka s tatínkem.
Zpočátku to přitom vypadalo, že sedmnáctiletý mladík bude bojovat o další cenný kov, jenže technika byla tentokrát proti. „Od prvního kola jsem cítil, že mi něco nefunguje. Prý jsem měl z něčeho ohnutou patku,“ vysvětloval pak v cíli.
Čtyřikrát mu spadl řetěz, čtyřikrát ho musel nahazovat, ale pořád zůstával klidný. Aspoň na oko.
Nepovedený závod? No a co. Richard Holec si z nevydařeného světového šampionátu nic nedělá.
Až při pátých technických potížích už to nevydržel a zahodil své kolo mimo trať. „Jsem docela nervní typ. Když něco nejdu, tak to tam mrsknu,“ zasmál se už zase dobře naladěný v reprezentačním stanu.
„Když se to stalo popáté, už toho bylo moc, byl jsem naštvaný. Měli jsme tam docela velký náskok. I kdyby mi totálně došlo ve třetím kole, pořád by z toho minimálně první pětka byla.“
Takhle z toho byla taky pětka, ale se sedmičkou na začátku.
V cíli už nebyl naštvaný, zase se usmíval a radši si dal zmrzlinu.
Však je to napůl Američan...
Mistrem Evropy v pěti letech
Narodil se v Česku, ale už ve čtyřech letech putoval s tátou kvůli práci do Kanady. „Bydleli jsme ve Vancouveru, kde jsem s kolem začínal. Jezdil jsem všechny ty úžasné sjezdy, které tam jsou,“ vzpomíná.
V Kanadě začal chodit do cyklistické školy, kde si v zimě poprvé přičichl k bikrosu. A ten ho naprosto učaroval.
„Po půl roce jsem se stal mistrem Evropy v Anglii. Bylo mi pět. Tehdy se všechno rozjelo,“ vypráví.
Richard Holec (vlevo) jako člen stříbrné štafety na mistrovství světa v Novém Městě na Moravě.
Táta byl odjakživa vášnivým triatlonistou, a tak malý Richard chodil plavat i běhat, do toho hrál hokej. „Ale plavání mě bavilo nejmíň, byla v něm hrozně důležitá vytrvalost. Když jsem hrál hokej nebo jezdil na kole, bouchám se, skáču. To v plavání není,“ vysvětluje.
Po roce se vrátil zpátky do Česka, kde se dál věnoval bikrosu. V devíti letech patři mezi nejlepší bikrosaře ve své kategorii na světě. A protože Mekka bikrosu je v Kalifornii, vydal se i s rodinou právě na prosluněnou západní stranu Spojených států.
„Trénují tam všichni nejlepší bikrosaři na světě, mají tam olympijskou dráhu,“ udává důvody s jiskrou v oku.
Od té doby tam žije. Do Česka se vrací jenom během jara nebo na prázdniny.
I když, teď už trochu častěji, protože ty nejlepší závody na silnici i na horkých kolech se přece jen jezdí v Evropě, kde tak tráví asi půl roku.
RADOST. Richard Holec slaví světové stříbro ve štafetě s reprezentačním trenérem Viktorem Zapletalem.
„Na zimu vždycky vyrážím do teplé Kalifornie, a když se oteplí, přiletím zpátky,“ usměje se.
Tour nebo Peklo severu?
Od letošní sezony jezdí za tým Lux – nejlepší silniční juniorka v Americe. Jezdí za něj třeba i elitní mladý Američan Brandon McNulty. „To je takový bůh v časovce. A vůbec, jsou tam skvělí borci, pořád zažíváme nějakou srandu,“ vypráví.
Má před sebou ještě rok mezi juniory, které plánuje ještě na horských kolech.
A pak?
Těžko říct, ale spíš to vypadá na silniční kariéru. „Z bikrosu mám dobrou výbušnost. Jsem dobrý v kopcích a někdy vyhraju i ve spurtu. A časovka taky není nejhorší,“ usměje se. Jak by ne, vždyť je čerstvým republikovým šampionem.
„Když jsem byl menší, koukal jsem na Tour de France, viděl tam Sagana, jak vyhrává hromadné dojezdy, skvělé souboje v kopcích, hromadu fanoušků. Připadá mi to skvělé,“ povídá.
Právě slovenský šampion je jedním z vzorů, ke kterým Holec vzhlíží. Tím dalším je třeba Zdeněk Štybar, se kterým má stejnou i bikrosovou minulost. „Oba jsme mistři světa,“ zasměje se.
A kdyby to náhodou nevyšlo na klasikách, pořád je tady sen největší - oběma svědčí Paříž-Roubaix.
Zatímco Štybar tady v „dospělé“ verzi dojel loni druhý. Holec získal letos v juniorské kategorii cenu pro nejaktivnějšího cyklistu Pekla severu. Nebýt technických potíží (ano, zase), mohl pomýšlet na mnohem lepší než na 35. místo.
Jednou by se rád podíval na Tour, která právě startuje.
I když, podíval.
„Když se mi pojede dobře a už tam budu, tak proč nevyhrát, že jo?“ rozesměje se.
A proč ne?
